Na Saharu s dětmi ještě není čas

Na začátku letošního roku jsme se v kruhu saharských průvodců nadchli pro novou představu. Představu poutě, na které budeme provázet poprvé všichni tři – Martin, Tereza a Bohdana. Představu poutě, jejíž součástí budou i děti Terezy a Martina. Ta představa nám připadala jako úžasný další krok. Měli jsme pocit, že je ten správný čas a že vše – naše touhy, potřeby, výzvy – do sebe skvěle zapadá.

Pak přišla jarní pouť a s ní vnitřní pravda. Nezbývalo než si ji přiznat, otevřít se jí a pak ji následovat. Tereza s Martinem sepsali k tomuto procesu svá sdílení. Přináším vám je tak, jak jsou. Jediné, co mohu sama za sebe dodat, je Howgh.

Bohdana

TEREZA

Na začátku roku jsme se rozhodli, že se podzimní poutě zúčastním i já s dětmi. Byla jsem nadšená! Představovala jsem si, jak to všechno s dětmi udělám, aby se jim tam líbilo a bylo jim dobře. Zintenzivnila jsem práci na svojí fyzičce, abych mohla děti nosit na zádech a ušla s nimi každodenní putování. Představovala jsem si, jaké to bude být zase v poušti s mým mužem, vrátit se na místo, které nás před pěti lety spojilo a je s námi po celou dobu naší společné cesty. Byla jsem nadšená, že si trošku “zapracuju”, že bude možné být alespoň malou částí zase průvodkyní a být přítomna zázrakům, které se na poušti lidem dějí. Začala jsem bolestně toužit po tom studeném, čistém nočním vzduchu, nebi plném hvězd, jemném písku úplně všude a ohlušujícím tichu. Těšila jsem se na to, jak na poušť zareagují naše děti, jak budeme řádit v písku, šťourat klackem do ohně, hladit velbloudy…chvěla jsem se nadšením a strachem, že je to čiré šílenství…

A pak Martin přijel z únorové cesty s tím, že si to s dětmi fakt neumí představit. Že neví, co s nimi budeme dělat, když bude zima, déšť, vítr. Co když jim nebude dobře a budou řvát? Co když se ve skupině otevřou fakt těžká témata? Nebude to na ně moc? …Vyčkávala jsem a doufala, že si to sedne.

O měsíc později přišel s tím, že to prostě nedá. Vést skupinu a mít tam u toho mě a děti. Že nás nedokáže odpojit a nebude schopný se plně soustředit a odvést tak dobrou práci, jak chce. Ranilo mě to. Cítila jsem se odmítnutá, vyvržená, příšerně zklamaná. Vztekala jsem se, plakala, hledala způsob, jak to udělat tak, aby to šlo…

A pomalu, plíživě a smutně mi došlo, že mi nezbývá než to přijmout. Že důvěřuju intuici mého muže, která říká “teď ještě ne” a “takhle ne”. Že ho obdivuju za to, že přestože ví, že to pro mě bude strašně těžký, tak má odvahu mi to jasně říct  a ustát všechno, co to ve mě způsobí. Že to nakonec vnímám jako projev jeho důvěry ve mě, že to pochopím a přijmu jako jeho pravdu, nejlepší jakou má a půjdu dál a budu hledat jiný způsob, jak jet s dětmi na Saharu, jak přičichnout k mé milované práci, jak se s ním zase potkat v písku.

Přijde mi neuvěřitelné, jak mě Sahara celý život provází a učí. A to i tím, že k ní ještě nemůžu tak, jak bych chtěla a tehdy, kdy bych chtěla. Řekla jsem jí před lety hluboké “ano” a tak říkám “ano” i téhle lekci.

MARTIN

Již několik měsíců pracujeme s mojí manželkou Terezou a s Bohdanou na tom, abychom mohli podzimní pouť provádět všichni tři. Tereza v mém pohledu toužila zase zanořit své nohy do písku a trochu si zapracovat jako průvodce po 4 letech v mateřství. Úplně jsem to chápal a tak jsem se rozhodl, že bych ji jako správný muž měl podpořit. Výsledkem bylo vypsání podzimní poutě, kterou budeme provádět ve třech a součástí karavany beduínů bude Terka i s našimi dětmi s podporou asistentů.

Od té doby, co jsme pouť takto vypsali, se ve mě jakoby něco zastavilo. Neteklo to, měl jsem obavy a každé další zkoumání jen prohlubovalo můj pocit, že jet jako guide a ručit klientům za kvalitně odvedenou práci a zároveň u toho mít pozornost na manželku a děti bude fakt těžké.

Zároveň jsem nechtěl Terku zklamat a radoval jsem se z toho, že spolu s našimi dětmi budeme v poušti. Ale bylo mi čím dál tím hůř. Když jsem zjistil, že ani nedokážu na Facebook za sebe vypublikovat událost s podzimní poutí a je mi fakt tělesně zle, bylo jasné, že potřebuji jít doma s pravdou ven.

“Já na to teď prostě nemám. Nedokážu v tuto chvíli nést garanci pro klienty a mít pozornost i u manželky a dětí. Pro mě teď ještě není čas. Je mi to líto.”

HOWGH