Naše společná cesta do kokonu

Předchozích 40 dní jsem strávil s dalšími 12 muži uprostřed Saharské pouště. Putovali jsme s karavanou, spali pod hvězdami, jedli na zemi, kadili za dunou, toulali se pouští, potkávali své strachy a stíny, hledali své pravé já. Někdy každý sám, jindy společně. O pandemii jsme se dozvěděli asi 25. den naší poutě a tak jsme ji jako téma přibrali na cestu. Nikdo se neděsil, nikdo nechtěl jet hned domů někoho zachránit. Prostě přibylo další téma pro společné zkoumání.

I cesta domů před 3 dny byla podobná. V klidu, žádný strach z nákazy, lidé příjemní a ochotní. Jen to na letištích a dálnicích vypadalo jako ve svátek dopoledne. Klid a prázdno.

Dnes sedím doma a píšu tento článek. Vařím hovězí vývar, z venku slyším manželku jak skáče s dětmi na trampolíně a zpívá si. Klid a mír.

Ptám se sám sebe: “Čím to tak může být? Proč jsme v klidu? Proč já obyčejný člověk cítím klid a naše vláda panikaří? Kam nás pandemie vede? Proč přichází?”

Můj pocit je, že dostáváme jako lidé možnost přechodového rituálu z egocentrického systému směrem k duše střednému. Tento systém přechodu popisuje Bill Plotkin v knize “Příroda a lidská duše” a já s ním souzním.

Mám pocit, že jsme jako jednotlivci a zároveň i jako společnost došli do místa, kdy je naplněna naše individualita a ego. Tak mnoho jsme toho dokázali! Tolik skvělých věcí vybudovali! Skvělá hygiena, léky, velká hojnost, možnost cestovat po celém světě, svoboda volby a mnoho dalšího…

Nyní nastává čas změny. Pro další evoluci každého z nás i společnosti se musíme vzdát svých jistot, zvyků, pocitu moci a jdeme se zakuklit do “kokonu”. Do míst, kde číhají naši démoni, stíny a zranění, do míst, kde vládne naše duše a promlouvá mystérium. Ten čas vždy začíná odloučením, zpomalením, samotou a odebráním moci.

Jsme vyzváni zásadně revidovat své životní hodnoty, postoje a názory. Znovu se podívat sami sobě do očí a objevovat části sebe, které se cítí zraněné, bezmocné, odvržené, či oddělené. Nastává čas přiznání si pravdy: Co je pro každého z nás v životě opravdu důležité? Jak se vztahujeme ke světu a k sobě navzájem? Jsme opravdu autentiční a pravdiví sami k sobě? Jaký svět tu chceme našim dětem a vnoučatům zanechat?

Tím, že nás naše vláda zavírá doma, nám všem nevědomky dělá obrovskou službu: máme čas pro sebe a můžeme zahájit vlastní putování k sobě samým. Naše duše se už tetelí radostí z toho, že se opět setkáme. To ona se touží projevit v našem dobrodružství zvaném život. To ona nás může vést skrze cokoli, co se děje vně nás. Proto jsem v klidu. I moji blízcí. Cestu stínem a putování kokonem známe. Jdeme po ní již několik let. Není pro nás nová.

Vím, že to nebude lehké. Mnoho lidí zažije a možná už zažívá strach, nouzi, samotu. Dle mého si konečně uvědomíme, že nikdo, kdo by nás mohl zachránit, nepřijde. Autorita, rodiče, firma, vláda, Bůh. Je to na nás. Budeme se učit zase spolupracovat. Budeme vedeni k tomu si navzájem pomáhat. Budeme zváni k dělení se o hojnost, kterou disponujeme. Já věřím, že tyto kvality v sobě objevíme. Půjdeme společně stínem, zakuklíme se a jednoho dne, až přijde čas, se housenka změní v motýla. Najdeme způsob, jak společně žít a tvořit v souladu se sebou navzájem, s ostatními tvory na této planetě i s planetou jako takovou.

Vítejte přátelé na pouti kokonem. Jdeme už teď všichni společně ať chceme, či ne. Můžeme se vzpírat, můžeme rebelovat, můžeme se pokusit hodit vinu na někoho z venku, ale stejně už putujeme. A já mám putování rád.

Může se to zdát kruté, nebo nespravedlivé, že duše po vás chce, abyste se vzdali své osobnosti hned poté, co jste dokončili dlouhý a namáhavý proces zajišťování její životaschopnosti. Je to, jako byste strávili celé roky budováním svého domu od samých základů, a teď jste konečně hotovy. Jakmile pověsíte poslední obrázek na stěnu v obýváku a poodstoupíte, abyste se potěšili celým svým výtvorem, slyšíte klepání a vstupní dveře se rozlétnou. Stojí tam tři podivní andělé, přicházejí k vám a oznamují, že je čas odejít – navždy.
Začnete protestovat, víte však, že je to zbytečné. Je čas jít.

Toto klepání, volání k dobrodružství, přichází, jakmile jste udělali dostatek práce na své první osobnosti, jež je nyní plně obyvatelná. Největší hodnota získaná z budování tohoto domova osobnosti pochází právě z jeho budování – nikoli z jeho obývání. Andělé přicházejí, aby vás povolali k dobrodružství, po němž jste toužili. Jsou to vaši průvodci k duši.

Bill Plotkin

 

…Léto bylo jako tvůj dům: věděl jsi,
kde která věc má své místo.
Nyní musíš ven do svého srdce
jako na širou pláň.
Nezměrná osamělost začíná…

Rainer Maria Rilke