Mám právo dostávat od svého muže peníze na živobytí? On vydělává peníze, já se starám o děti a domov a všechny “jeho” vydělané peníze utratím. A mám právo ty “jeho” peníze utrácet taky za péči o mě? Semináře, masáže a hezký hadříky? A proč se u toho cítím provinile?
Byla jsem nezávislá amazonka, rozhodnutá nedat nikdy muži nad sebou moc. Ani finanční, ani fyzickou. A moc jsem toužila mít muže a děti. Jenže amazonky muže a děti prostě nemají. Proč? Protože žijí v iluzi, že všechno zvládnou samy a nikoho nepotřebují.
Muž je prostě fyzicky silnější než já a když rodím děti a roky o ně pečuju, potřebuju, aby nanosil dřevo a nalovil jídlo. Když jsem to pochopila, hodně se mi ulevilo.
“Nejsou mamuti, nejsou princezny”, řekl mi před dvaceti lety jeden kámoš. Teď už to chápu.
Já se prostě CHCI starat o svého muže, domov, děti a sebe. A můj muž CHCE být opečovaný a mít opečované děti a domov a spokojenou ženu.
Opečovaná žena STOJÍ PENÍZE. A můj soudný muž to ví.
Opečované děti a domov STOJÍ PENÍZE. A mému muži dává smysl je na to vydělávat.
Zkusila jsem být NEJLEPŠÍ manželka a všechno zvládnout sama a na jedničku, abych si ZASLOUŽILA jeho peníze. Svíčková, masáže a naklizeno. Skončilo to oboustranným nasráním a vyčerpáním. Pochopila jsem. Teď už jsem celkem obyčejná manželka. Dělám tolik, na kolik mám chuť a kapacitu a co mi dělá radost. Víc ne.
Občas se propadáme do diskuse moje vs. tvoje vs. naše peníze. Bojují spolu patriarcha s feministkou – lítý boj, který oba prohráváme.
Muž a žena, spojení láskou, se spolu naopak domluví úplně v pohodě.
Vždycky mě překvapí, že když poprosím a netrvám na tom, dostanu, co chci. Ale u mých rodičů jsem to neviděla, tak se to horko těžko učím ve čtyřiceti. Snad to moje dcera bude mít snazší…
Dost mě překvapuje, jak ponižující to pro mě je: poprosit. A jak šťastná jsem, když to překonám.
Výsledek jeho práce je přítok peněz. Výsledek mojí práce je jejich odtok. Čím dřív se s tím smíříme, tím líp 🙂
A kvízová otázka na závěr: Proč je u tohohle textu proboha fotka slona na stromě?