40 dní bez muže

Je to tady. Návrat mého muže po čtyřiceti-denní cestě pouští. Je čas se ohlédnout, jakých těch šest týdnů bylo.

První tři týdny mi bylo fajn. Všimla jsem si, že míň uklízím, míň vařím a vůbec se nehádám. Není totiž s kým.

Cítila jsem se téměř provinile, že se mi vlastně nestýská a začal ve mě hlodat červ pochybností: “Je to OPRAVDOVÁ LÁSKA?!”

Probrala jsem to s Bohdanou a smály jsme se, když jsme zjistily, že to máme podobně. Že jsme OČEKÁVALY tesknění a stýskání (tak, jako je to ve filmech) a místo toho se máme dobře s tím, že nám je tu fajn a víme, že jim je fajn tam. Přišlo mi to dospělé a udělalo mi to radost.

Po třech týdnech jak když zmáčkneš knoflík. Začal mi chybět. Jak voní. Jak funí. Jak mě pevně objímá. Neteskním, jen se na něj těším.

Pak jsem měla vlnku strachu, že kvůli tomu viru přijede až o dost později. Ale to jsem vyřvala a vyplakala a udělalo se mi dobře. Nebylo to moje, jen jsem něco spolkla z okolního světa.

Teď mám klid a úsměv. Dnes ráno se totiž vrátil.

A co mi těch 40 dní dalo? 

Zjistila jsem, že žít sama je jako jezdit na kole. To se nezapomíná.

Zažila jsem, že být sama s dětma, domem a firmou vlastně s úsměvem zvládnu. Ne, že bych to tak CHTĚLA, ale je v tom pro mě svoboda, vědět, že to dokážu.

Překvapilo mě, o kolik víc energie mám, když se nezaobírám všemi mými (nesplněnými) očekáváními vůči mému muži. Ty kráso! “Už NIKDY nebudu NIC očekávat”, chce se mi přísahat! “Je to TAKOVÁ ÚLEVA. Aaaaach, kéž bych to dokázala!”

Pocítila jsem, že ho miluju. Tak tiše, bez dramatu. A že nemusí NĚCO dělat, NĚJAKÝ být, nebo být SE MNOU.

A vůbec, že už nepotřebuju DRAMA. Žije se mi bez něj fakt dobře. Je to úleva!

Všimla jsem si, že jsem kreativnější a umím se rozhodovat daleko líp, když tu není. To mi je podezřelé. Vezmu si to k mé terapeutce:-)

Těch šest týdnů sama, přesně po šesti letech spolu, mi dalo prostor propojit amazonku, kterou jsem bývala, s ženou, kterou jsem se stala. Vyvětrat emoční prach a nechat jít prudy a dramata, které se dějí jen tak ze zvyku.

Mám pocit, že jsem ve vztahu konečně dospěla.

Tak mi držte palce!