Jsem zmatená!

“Co si myslíš o současných ženách?” Zeptala se mě nedávno kamarádka. Moje odpověď mě dost překvapila: “Jsme hluboce zmatené,” vypadlo ze mě. Cože?! Proč si to myslím?

Celé mládí jsem byla vedená k výkonu a vzdělání, abych se dobře uživila a dosáhla společenské prestiže. Uspěla jsem v tom. Vycvičila jsem svou mysl a naučila se dobře pohybovat v “mužském světě”. Byla jsem úspěšná a zároveň děsně smutná: chyběla mi rodina, domov, muž a děti…

Tahle potřeba uspět, být výkonná a vzdělaná je ale  “novinka” posledních maximálně 70ti let. Celá tisíciletí předtím ženy byly hlavně matkami a pečovatelkami o domácnost a hospodářství. To je silně otištěné v naší kolektivní psyché. Táhlo mě to k tomu a žiju tak teď.

Takže máme být “stejné” jako muži: mít “kariéru”, vydělávat peníze a NĚCO znamenat – mít společenskou prestiž.

A ZÁROVEŇ

být maminky, manželky a správkyně domova. A taky nevydělávat peníze a být společensky neviditelné.

Je to jako stát každou nohou v jedné lodi.

A tak mám dojem, že jsem celý život něco “moc” nebo “málo”. Moc chytrá, schopná a samostatná na to, aby si mě nějaký muž chtěl vzít a založit rodinu. “Málo” ženská a usazená v roli maminky a manželky, protože mi to nedá a pořád chci něco tvořit “tam venku”, a to i tehdy, když to není nutné kvůli obživě.

My máme svobodu, kterou žádné ženy před námi nepoznaly. Nemusíme být ekonomicky ani společensky závislé na muži. Zároveň toužíme po dětech a rodině a samy po sobě v mateřské a manželské roli. Pak v ní ale neumíme dosednout a být jí naplněné a stále utíkáme “do práce” (jako bychom jí s dětmi a domácností měly málo), chceme “něco tvořit” (jakoby rození a provázení dětí nebylo dost tvořivé) a “mezi lidi.” (jakoby rodina a kamarádi nebyli dost).

Co s tím? Nevím. Mě zatím nezbývá než to vidět a mít sama se sebou soucit. A sdílet to se svým mužem a ostatními ženami. Třeba zjistím, že v tom nejsem sama.