Říkejte mi Bohdano. Jsem s tím OK!

V pubertě jsem měla pořádnou pifku na mámu. Měla jsem za to, že mi dala fakt pitomé jméno. Kluci na diskotékách totiž měli problém si ho zapamatovat a já měla pocit, že mi to máma udělala naschvál. Z téhle své mladické nevědomosti a naivity jsem už vyrostla. Příběh s mým jménem si však žil a dál žije svým vlastním, pro mě hodně poučným životem.

Dokázali byste říct, na jakou otázku ve svém životě odpovídáte nejčastěji? Já ano. Slýchávám ji, když se seznamuji nebo někomu představuji a zní: “Jak ti mám říkat?”. Když odpovím “Prostě Bohdana.”, často pozoruji na druhé straně diskomfort a nejistotu. Po chvíli ticha pak zpravidla slýchávám reakce typu “To mi zní tvrdě. Můžu ti říkat jinak?”, nebo “To je takové…neosobní.”, nebo “Tak to nedám. Budu ti říkat…”. Ty jsou následovány návrhem různých zdrobnělých verzí mého jména jako Bohunka, Bohu, Bohdanka, Bóži, Božínka, Dany, nebo v polštině Bogdzia.

Oukej, říkávala jsem si. Přeci jen mám dost netypické slovanské jméno (podle statistik nás bylo v ČR v roce 2020 jenom 1.872). Tak se není co divit, že lidi neví, jak s ním naložit.

Přesto mi to nesedělo. Cítila jsem, že v příběhu mého jména se skrývá něco hlubšího. Něco pro mě důležitého. Ale dlouho se mi nedařilo přijít tomu na kloub.

Přišlo to až před pár lety, když jsem si dokázala pravdivě přiznat, že když mě někdo oslovil “Bohdano”, umělo mi to být nepříjemné. Pokaždé ve mně hrklo, něco uvnitř se sevřelo a já jsem se přistihla, že v myšlenkách zběsile zkoumám, co jsem kde udělala špatně. Tehdy mi to došlo. Tohle oslovení se dotýká mých zranění z dětství. Probouzí ve mně malou holku, která od svých nejbližších slyšela “Bohdano!” jen tehdy, když něco provedla nebo neudělala tak, jak chtěli.

Znáte to taky? Tipla bych, že ano.

“Kalendářovou” podobu svého jména jsem zkrátka měla spojenou s napomínáním, káráním, poučováním, s pocity nepřijetí, nepochopení nebo odepření lásky z dob mého dětství. Což nejsou pocity, které bych chtěla prožívat nějak extrémně často. A tak bylo příjemnější nechávat se oslovovat zdrobnělými, nebo zjemnělými podobami mého jména, které byly naopak spojené s chvílemi a situacemi, kdy jsem se cítila být jako dítě milovaná a přijatá. K tomu všemu jsem už vůbec nechtěla vyvolávat nepříjemné pocity u druhých, a tak jsem je mnohem raději oslovovala třeba Péťo, Marťo, nebo Luci, místo Petře, Martino, Lucie…

Z toho, co mám možnost pozorovat v rozhovorech, které denně slýchávám, si troufám říct, že tuhle hru hrajeme všichni. Ne vždy a ne za všech okolností. Ale děje se to. V místnosti, tramvaji nebo parku jsou dospělí lidé ve svých dospělých životech, ale ve skutečnosti jsou ta místnost, tramvaj nebo park plné zraněných dětí, které si na dospělé jen hrají. Umí být zábavné, když tu hru začneme vidět. A když se rozhodneme ji v sobě zkoumat a měnit ji, je to objevná a dobrodružná cesta ke skutečné zralosti.

Já sama jsem si začala svých reakcí na oslovení více všímat v době, kdy jsem (konečně) dospěla, což s mým skutečným věkem mělo pramálo co společného. Čím víc jsem se stavěla do své síly a na své vlastní nohy, tím častěji mi byly zdrobněliny a zkomoleniny mého jména nepříjemné. Naopak jsem vítala lidi, kteří mě dokázali oslovovat Bohdano, aniž by při tom hnuli brvou. Bylo a je to pro mě znamení, že mě vidí jako dospělou a zralou ženu, která se dokáže sama postarat o své emoční potřeby.

Nic není jen černobílé a ani význam podob našeho jména a hra, kterou jsem tady popsala, takové nejsou.

Přesto… Pokud máte chuť se o sobě dozvědět něco nového, můžete prozkoumat svůj vztah k různým podobám vašeho jména a vaše reakce a pocity spojené s tím, jak vás oslovují jiní. A kdybyste chtěli své zkoumání posunout ještě o kus dál, pociťte, co ve vás vyvolává představa, že byste měli třeba nějakého Honzu oslovovat Jane.

Zní to zajímavě? Tak do toho a přeji objevné zkoumání! 🙂

Máte chuť jít ve svém sebeobjevování víc do hloubky a uvítali byste vedení a podporu? Podívejte se na nabídku našich poutí, workshopů, ročních a individuálních programů a vyberte si ten svůj.

Bohdana Kabátová
Jsem máma dvou dětí a průvodkyně krajinami duše na plný úvazek. Miluji přírodu, tanec, zpěv a jakoukoliv formu tvoření. Ráda sdílím svou životní cestu a zkušenosti a naslouchám příběhům druhých.

V SoulAdventure mimo jiné tvořím projekt Sebevědomá žena a sérii "Z deníku sebevědomé ženy". Tvořím jej pro sebe, stejně jako pro vás, kdo ho sledujete nebo čtete. Tvořím jej pro všechny ženy, které si myslí, že nejsou dost. Dost dobé mámy, dcery, partnerky, milenky, manažerky, dost krásné, dost zajímavé… Tvořím jej proto, aby sebevědomí dostalo šanci stát se dostupným a my dokázaly vnímat a cítit, že ho není potřeba hledat, protože už sebevědomé jsme.