Mateřská dovolená?!

“Mateřská dovolená”. Ten termín mě děsně štve. Jakoby nám naše Bohem dané právo mateřství mohla nějaká světská moc “dovolit”. Anebo nedovolit. Jako bychom se měly někoho dovolit, zda si můžeme vzít volno z toho opravdového, tedy práce, a v tomto volnu si co nejrychleji odbýt mateřství a hned jak to bude možné se k tomu opravdovému zase vrátit…

No, je mi jasné, že když mě to štve, nějak se mě to týká. Pozoruju jak to mám já a s hrůzou zjišťuju, že jsem to vlastně taky nakoupila. Přestože jsem za dvacet let svého pracovního života před mateřstvím byla zaměstnaná pouhých devět měsíců, a svou “dovolenou” jsem si dovolovala sama, z kolektivního pole jsem nakoupila přesvědčení, že mateřství samo o sobě nemá valnou hodnotu a je potřeba ho co nejlépe a nejrychleji zvládnout, nedovolit mu, aby nás změnilo a pokud možno během něj nepřijít o nic z toho, co jsme si za ta léta předtím tak pracně vybudovaly: přátele, finanční nezávislost, jméno na trhu, klienty.

A tak se to ve mě pere. Tělo se mateřstvím nevratně mění a mě připadá zázračné a krásné: plodné, plné, bohaté, vyživující pro mé děti. A nějaké jiné části mě připadá ošklivé. Kde jsou mé krásné dlouhé nohy? To už si nikdy nebudu moct obléct upnuté šaty? To už si nikdy nevyjdu v botách na podpatku? To už se za mnou nikdy žádný chlap neotočí?

A co sex? Copak už to niky nebude jako dřív? Už nikdy nebudu pro svého muže ta magická vášnivá milenka, ale budu navždy jen unavená maminka, která se chce přitulit a …usnout? Jedné části mě to připadá strašné, smutné a bojí se, že si můj muž najde onu vášnivou milenku jinde. Jiná, hlubší, část mě tiše šeptá: “Jsou v tom dary, otevři se jim. Nech se tou změnou proměnit.” A opravdu, otevírá se mezi námi jiný druh intimity, hlubší spojení. Porod a mateřství a únava a přítomnost dětí v ložnici se stávají součástí naší sexuality a obohacují ji. Objevuje se hloubka a něha, přidává se klid, vyživující přítomnost bez dělání (lásky).

Touha a schopnost pracovat se taky zásadně změnila. Celý život jsem hledala ve své práci smysl a většinou ho i nacházela. A najednou se to vyplo. Bytí s dítětem a péče o něj se mi zdají být tím nejsmysluplnějším, co jsem kdy dělala. A přesto, při úvahách o druhém dítěti jsem zaslechla nějaký hlas, jak ve mě říká: “měla bys ho mít co nejdřív, aby ses co nejdřív stihla vrátit k práci a normálnímu životu.” Cože??? Co je to za blbost? Bytí s dětmi není “normální život”? Kde jsem to vzala? Když jsem si tohle uvědomila, něco ve mě se uklidnilo. Uvědomila jsem si, že to nejsem já, že jsem jen uvěřila něčemu v naší kolektivní psýché.

A to mě naštvalo. Rozhodla jsem se v sobě hledat, jak to opravdu mám já a co je moje vnitřní pravda. Zjistila jsem, že mateřství je syntézou toho, po čem jsem celý život toužila a hledala to zejména v práci.

Je smysluplné a prospěšné. Hluboce, archetypálně, instinktivně, ale i kulturně. Pracovala jsem s lidmi, věnovala se osobnímu rozvoji a léčení. Kdybychom ale žili v kultuře, kde vědomé mateřství je po právu ceněné, hodnotné, chráněné a podporované, žádný osobní rozvoj nebudeme potřebovat. Protože proběhne tak, jak ho příroda zamýšlela. Děti ve svých prvních letech života dostanou co potřebují: láskyplné početí, vědomé těhotenství, přirozené, zdravé zrození, a v prvních třech letech života bezpečí, láskyplnou přítomnost, podnětné a rozvíjející prostředí. Co může být smysluplnějšího a pro budoucí svět prospěšnějšího, než zdravé, sebe-vědomé děti? A kdo jiný, než sebe-vědomé matky může takové děti provázet?

Je naplňující. Když se mu odevzdám, položím se na proud mateřství, přijmu změny, které do mého života přináší a nesnažím se trvat na tom, jak to bylo dřív a nesnažím se plavat proti proudu a stihnout to co dřív, být tou kterou jsem byla dřív, vypadat tak jak jsem vypadala dřív, cítím se naplněná radostným, přítomným bytím.

Vytváří hodnotu. I když nefinanční. Finance naopak spotřebovává. I to je pro mě těžké přijmout. Celá léta jsem svou hodnotu spojovala se svou finanční nezávislostí. Se svou schopností se o sebe dobře postarat. A najednou tohle. Peníze spotřebovávám a nevydělávám. Jsem závislá na svém muži, aby mě a naše děti živil. Vnímám, jak je pro mě těžké ustát si hodnotu svého vkladu do naší rodiny. Jak snadno sklouznu k tomu, že “neživím, tak nepřepínám”. A přitom objem a důležitost mojí práce přeci není o nic menší než ta mého manžela. Nebo se ta moje jako nepočítá? Všechny ty vyprané pračky, uvařená jídla, probdělé noci, porozené a opečované děti?

Rozvíjí mě. Často slýchám, že na sobě “málo pracuju”. Souhlasím, že na sobě teď nepracuju způsoby, kterými jsem na sobě pracovala dřív. Nechodím na semináře, nenavštěvuju terapeutická sezení, nečtu moudré knihy. Zato jsem přirozeně a vlastními silami doma porodila, svému dítěti jsem přítomná a stejně tak svým pocitům. Neutíkám do práce ani facebooku, abych to všechno, co s sebou mateřství přináší, nemusela cítit. A když se snažím už tři hodiny uspat řvoucí dítě, jsou čtyři ráno a já v sobě hledám místo klidu, lásky a přijetí, protože je mi jasné, že vzteklá a zoufalá ho neuspím, zdá se mi, že na takhle intenzivním semináři jsem v životě nebyla.

Plně využívá mou kreativitu. Mateřství se mi zdá být nejkreativnějším povoláním, jakým jsem se kdy zabývala. Denně se vyskytují nové situace, nové vývojové potřeby, nové impulzy, na které je třeba reagovat. Zdá se mi, že když se žena stane matkou, dokáže nemožné: spí pár hodin denně, unese obrovskou fyzickou i emocionální zátěž, jednou rukou vaří, druhou chová dítě, zpívá mu a u toho přemýšlí jak zařídí to pískoviště, které už nutně potřebuje. Batman je proti ní ufňukaný břídil.

A tak už se nezlobím. Jen vím, že já životnímu období ve kterém se nacházím tedy “mateřská dovolená” říkat rozhodně nebudu, protože slova mají velkou moc. Je to asi nejhezčí období, které jsem v životě zažila. Je úplně jiné, mění všechno co jsem v životě znala, kým jsem byla a co jsem považovala za důležité. Otevřelo ve mě netušené prostory bezpodmínečné lásky, denně posouvá hranice mé fyzické, mentální a emoční kapacity, stále mě učí. Obralo mě o osobní komfort, samotu, soukromí, čas pro sebe, štíhlé tělo. Dalo mi pocit ukotvení v čase a prostoru, v řádu světa. Dalo mi pocítit nesmírně štěstí a největší strachy. Dotkla jsem se tenké hranice mezi životem a smrtí.

Je to pro mě posvátné a smysluplné povolání, hodné respektu a podpory. A je mi jasné, že je to na nás matkách, abychom si jeho hodnotu uvědomily a samy ji přijaly a vyzařovaly. Věřím, že zbytek světa se pak přidá a až moje dcera půjde do práce, bude tomu třeba říkat “pracovní dovolená”.