Nikdy se nebudu hádat

“Nikdy se nebudu hádat se svým mužem!” napsala jsem si v šestnácti během jedné z hádek mých rodičů do deníku. A do pětatřiceti se toho držela. Místo hádek jsem mlčela, plakala v koupelně, osvíceně čekala, až mu to dojde, nebo bez vysvětlení odcházela ze vztahu.

A pak přišel Martin.

Naučil mě, že vztek v partnerství je přirozená součást vztahu. Že to není selhání a KONEC, STĚHUJU SE, MAŽU TĚ!

A já to teď díky šesti letům s ním mám jinak. Pochopila jsem, že:

1. Po dobré hádce bývá dobrý sex. Pokud tedy jeden z nás najde odvahu k němu vyzvat.
2. Když nic neříkám, abych se nehádala, bolí mě pak břicho a mám dojem, že mě nevidí. No bodejť by jo, když se neukazuju pravdivě.
3. Když mu řeknu ty “nejhorší věci”, většinou se oba rozesmějeme. Naposled to bylo “jseš sebestřednej šovinista!” 🙂
4. Když jsem pravdivá, miluje mě ještě víc, než kdy předtím. A to i když pláču, ječím a hážu skleničky.
5. Kolikrát uprostřed hádky vidím, že má pravdu, ale prostě se mi CHCE BÝT NAŠTVANÁ. Občas mu to i řeknu.
6. V našich hádkách není bezbřehé zoufalství, protože se vždy zase vrátíme do lásky a otevřeme srdce a tělo. A pak si navzájem řeknem, co z toho kdo berem.
7. Prásknutí dveřma je úlevný 🙂
8. Dětem nevadí, když se hádáme, protože cítí, že i u toho se milujeme.
9. Díky hádkám s dobrým koncem roste moje důvěra a láska.
10. Vždycky, když se zavřu a jdu plakat do koupelny s pocitem, že tohle mu teda NIKDY neodpustím, uvědomím si, že dřív nebo později budu muset vylézt. Za prvé ho miluju a chci s ním žít a za druhé budu mít brzo hlad. Tak proč to natahovat?