O pokladu v bouři

Před pár týdny jsem se chystal na svou druhou ryze mužskou pouť saharskou pouští. Loni jsem v oceánu toho nejjemnějšího písku strávil téměř celých čtyřicet dní. Tehdy mi covid z cesty ukousl jen pár dní. Letos se virus zdá být ještě nenažranější a jednadvacetidenní jarní pouť pro chlapy sežral rovnou celou. Už samotné období příprav mě však částečně zavedlo zpět mezi duny, beduíny a hlavně k neopakovatelným prožitkům. Dlouhá pouť mě lákala z mnoha důvodů. Nejvíc tím, že moje mysl jednoduše není schopná tak dlouhou cestu uchopit. Jakékoli moje představy narážely na neprostupnou mlhu. A přesně to mě bralo. Toužil jsem zjistit, co se bude dít za hranicí mé vlastní představivosti. Co v sobě objevím v místech, které si ani nedovedu představit? Moje intuice měla velmi dobře seřízená mířidla. Na své pouti jsem toho s chlapama i sám prožil spousty. Jeden prožitek však pro mne vyčnívá nad všemi ostatními. Přišel v době, kdy jsem se již cítil s pouští srostlý, větrem ošlehaný a mouchami dostatečně okousaný.

Byl čas večeře a na nebi se schylovalo k dešti. Těžká, ocelově namodralá mračna, která se valila ze všech stran, mě překvapivě nechávala v klidu. Nebyl by to první déšť, který jsem na poušti zažil. Strhla se však bouřka, foukal silný vítr a z nebe se na nás valily vydatné provazy vody. 

Stan jsem používal zřídka, spíš vůbec. I na tuto noc jsem měl už připravený svůj obvyklý set-up nepromokavého žďáráku a teplého spacáku. Pokud však takhle silně prší, není to nejšťastnější řešení. Zatímco se mi na hlavu snášel hustý proud obřích kapek, bylo potřeba se svléknout, oblečení odložit do připravené tašky, rozepnout žďárák, pak rozepnout spacák, nasoukat se do spacáku, ten zapnout a nakonec zapnout také žďárák. Ano, jde o operaci, která není na pár vteřin.

Výsledkem byla situace, kdy ležím v promočeném oblečení a spacáku a v nepříjemně mokrém vaku. Čeká mě chladná a docela dlouhá noc. Stále silně prší, temnou oblohu občas rozsvítí blesk. Na obličej se mi lepí mokrá vrstva žďáráku a já tak na své tváři cítím každou kapku. Je mi chladno a vyhlídky nejsou valné. A pak průtrž mračen ustala. Stále pršelo, ale zdaleka ne tak intenzivně. K tomu, abych však usnul jsem měl opravdu daleko. Rozepnul jsem kousek zipu na žďáráku a malou skulinou jsem koukal ven. Také vítr slábl. Opatrně jsem rozepnul žďárák a vystrčil hlavu ven. Pršelo už jen jemně a na obloze se mezi mraky objevily první hvězdy.

V tom mi na obličej přistála nová, vydatná porce studené vody. Chlíst! Jednou, dvakrát. Z keře, pod kterým jsem ležel, ji setřásl doznívající poryv větru.  Objektivně jsem byl v hajzlu… Byl jsem promočený a bylo mi chladno, celá noc byla přede mnou. Čekal jsem vlnu vzteku. Náhle jsem si ale všiml, že se usmívám. Připadal jsem si jako blázen. Ten pocit, který se ve mně rozhostil, nedával sebemenší smysl. Ale byl tak silný a nezpochybnitelný, že jsem se jím nechal pohltit.

Byl to nepoznaně intenzivní, niterný pocit štěstí. Čiré štěstí, že jsem. Že dýchám, že mi může být zima, že mohu cítit to nepohodlí. Že můžu cítit. Nečekal bych, že taková situace může přinést takový prožitek. Tu noc jsem poznal, že pocit štěstí se nachází ve mně. A je tam dokonce i ve chvílích, kdy mi vnější okolnosti nejsou příliš nakloněny.

Poslední roky pro můj osobní život nebyly snadné. Rozpadly se mi v něm jak důležité kotvy, tak pečlivě budované iluze. Stále mám pocit, že spíše ke svému osobnímu dnu mířím, než že bych se od něj už odrazil.

Díky svému pouštnímu prožitku však dnes už vím, že i když se ocitnu ve strašidelné bouři vlastní bolesti, když budu zmáčený proudy odsouzení a třeba pocítím chlad osamělosti, je přesto možné v sobě najít zářivé a teplé místo. Místo, kde jsem šťastný.