Víra, pýcha, odevzdání - Bohdana Kabátová

O víře, pýše a odevzdání

Ještě před 10 dny jsem byla skálopevně přesvědčená, že v tuto dobu budu se skupinou žen na cestě do Vídně na letiště a do Saharské pouště. S nabalenou krosnou, s letenkou, negativním kovidovým testem a povoleními pro vstup do Tuniska v ruce a se slunečními brýlemi v příručním zavazadle.

Místo toho sedím doma, píšu tento článek a občas zabloudím pohledem do rohu pokoje, kde leží malá hromádka věcí nachystaná na sbalení. Ještě chvíli si ji chci nechat na očích…

Smyčka preventivních opatření u nás i ve světě se stáhla natolik, že jsme byli nuceni naše plánované únorové poutě na Saharu odložit na podzim. Musím přiznat, že jsem si myslela, že nám se to vážně nestane.

Nutí mě to ohlédnout se zpět a dívat se do sebe. Co mě to učí? Co mám uvidět? Co se ode mě žádá? Kladu si tyto i jiné otázky a začíná se mi odkrývat příběh. Příběh o víře, beraním odhodlání, pýše a odevzdání, který začal vlastně už na jaře loňského roku.

Když přišla první vlna koronaviru, byli naši chlapi zrovna na 40 dní v poušti. Státy po celém světě zavřely své hranice a zavřel se i vzdušný prostor. S Terezou jsme přesto hluboce věřily, že najdeme způsob, jak chlapy dopravit domů. Vybavená svou vírou jsem zasedla s telefonem k počítači a napřela všechen svůj důvtip, um a beraní energii jediným směrem. Tři dny jsem hledala, plánovala, psala emaily, volala, rozesílala SMS, sepisovala informace a zajišťovala potřebná povolení, aby se nám nakonec povedlo dostat celou skupinu švýcarským repatriačním letem zpět do ČR. Nutno říci, že se tak stalo i díky velké podpoře ze strany konzulky na Velvyslanectví České republiky v Tunisku, paní Anny Burešové.

Tato jarní zkušenost ve mně ukotvila neochvějný pocit, že dokážu cokoliv, co si usmyslím, ať už jsou okolnosti jakékoliv. Nepochopte mě špatně. Takové životní nastavení pokládám za velmi přínosné. Ovšem za předpokladu, že díky němu nepřestanu být bdělá.

Na podzim jsme měli v SoulAdventure naplánované tři na sebe navazující cesty do pouště se třemi skupinami. O slovo se však přihlásila druhá vlna pandemie. “Nevadí. Dalo se cestovat při zavřených hranicích, odletíme i teď,” běželo mi hlavou. Chtělo to více snahy i razítek a povolení, značnou flexibilitu všech zúčastněných s termíny a místy odletu, podporu úřadů a pevné nervy až do poslední chvíle, ale i podzimní skupiny své cesty nakonec absolvovaly (téměř) dle plánu.

Po těchto zkušenostech z loňského roku mi přišlo naprosto samozřejmé, že se stejný scénář bude opakovat i teď v únoru. S naprostou sebejistotou jsem se jala vyřizovat vše potřebné a libovala si, jak v tom už umím chodit a jak je fajn, že máme na těch správných místech spřízněné duše, které nám pomohou, pokud se cestou něco zvrtne. Surfovala jsem na vlně své pýchy, aniž bych si to uvědomovala.

Napadá mě, že mě to mohlo trknout. Vždycky, když se dostanu do místa, že něco jistojistě VÍM, se přeci zákonitě něco podělá, jen abych si připomněla, že ve skutečnosti nevím nic. Ale netrklo. A tak mě odložení cesty zastihlo nepřipravenou. Ještě nějakou chvíli jsem to nechtěla vzdát. Aktivovala jsem všechny možné kontakty, vyptávala se a zjišťovala možnosti, vyhodnocovala rizika. Vztekala se, plakala, byla zoufalá, zdravě se naštvala na covid, stát a lidskou malomyslnost, propadla pocitu bezmoci. A pak se dostavilo smíření a klid. Uvědomila jsem si (nebo vzpomněla?), že v životě jsou chvíle, kdy je dobré na věci tlačit a posouvat je tím vpřed, zatímco jindy je naopak moudré přijmout věci tak, jak jsou a nestát životu v cestě.

Je to jako neustálé bilancování na hraně rovnováhy mezi aktivitou a odevzdáním. Přijde mi přirozené, že se jednou přikloním víc na jednu a jindy zase na druhou stranu. A jsem vděčná životu, že když na některé ze stran setrvám příliš dlouho, najde cestu, jak mě na to upozornit. Jen být k jeho nápovědám dostatečně bdělá…

Když to tak tady po sobě čtu, mám jedno přání. Kéž je takových okamžiků, kdy se mi musí dostat od života nakopnutí, co nejméně a kéž jsou ke mně co nejlaskavější.

Přestože mě nijak netěší, že místo noření nohou do jemného písku se budu ještě několik týdnů brodit sněhem, jsem nakonec ráda, že se nám povedlo vyslyšet signály, které nás navedly k odložení únorových poutí na později. Byla to pro mě krásná příležitost k sebereflexi a důležitá lekce pokory a odevzdání.

Jsi mi stále velkou učitelkou, milovaná Saharo. A to bez ohledu na to, jestli se zrovna mazlím s tvými dunami, nebo stavím doma sněhuláky. Děkuji ti 🙂

Bohdana Kabátová
Jsem máma dvou dětí a průvodkyně krajinami duše na plný úvazek. Miluji přírodu, tanec, zpěv a jakoukoliv formu tvoření. Ráda sdílím svou životní cestu a zkušenosti a naslouchám příběhům druhých.

V SoulAdventure mimo jiné tvořím projekt Sebevědomá žena a sérii "Z deníku sebevědomé ženy". Tvořím jej pro sebe, stejně jako pro vás, kdo ho sledujete nebo čtete. Tvořím jej pro všechny ženy, které si myslí, že nejsou dost. Dost dobé mámy, dcery, partnerky, milenky, manažerky, dost krásné, dost zajímavé… Tvořím jej proto, aby sebevědomí dostalo šanci stát se dostupným a my dokázaly vnímat a cítit, že ho není potřeba hledat, protože už sebevědomé jsme.