O zrození

„Jsem těhotná!“ vkrádalo se do mého rozechvělého srdce tušení… Bylo mi napjatě a bolavo jako před menstruací, ale ta stále nepřicházela. Začalo se mi hlavou honit spousta myšlenek a v těle vířit spousta emocí. Nadšení, že bych mohla mít vytoužené děťátko; strach, že nejsem dost připravená; panika, že budu muset být finančně závislá na muži; rozechvění, že bych opravdu mohla čekat dítě…

Už jsem to nemohla dál odkládat, musela jsem zjistit pravdu. Cestou z Prahy domů do podkrkonoší jsem si v lékárně koupila testy. Ale kde je udělat? Záchod v McDonaldu mi pro takovou událost přišel zcela nedůstojný, a tak jsem si tam jen poprosila o prázdný čistý kelímek na kafe, ujížděla k domovu a vyhlížela vhodnou odbočku někam do přírody. Nakonec přišla až u prachovských skal. A tak jsem zajela do lesa, vystoupala na kopec, načůrala do kelímku, ponořila papírek…a byly tam! Dvě čárky! Šílená radost a děs zároveň. Bože děkuju Ti za ten dar! Ale co bude s mým životem? Definitivně přijdu o jméno na trhu! Ještě jsem v sobě nezpracovala všechna zranění, takže svému dítěti nebudu dobrou mámou! Ale kdy, když ne teď? A jak to řeknu Martinovi?…

A pak mě vzal proud a milosrdně a nesmlouvavě unášel a já se nechala…několik dní mezi světy-ani tady ani tam, jako bych se stala kanálem, kterým sestupovala duše…hlad a pár dní nechutenství, kdy jsem měla hlad, ale neměla na nic chuť, což můj milý vyřešil tím, že mě odvezl do restaurace a řekl mi, ať se po ní projdu a koukám lidem do talíře, dokud neuvidím něco, na co chuť mám…střídavé vlny nadšení a panického strachu…radostné sdílení zprávy o našem těhotenství…děsivá únava a několik prospaných dní…stálé hlazení bříška a tiché promlouvání s děťátkem…několik měsíců vzteku a zuřivosti a strachu, že tím dítěti uškodím a zároveň bezmoci z toho, že nemůžu nijak zařídit, aby ten vztek nebyl…pár měsíců vypnuté libido…pocit, že jsem nejkrásnější, co jsem kdy v životě byla…poctivá snaha připravit se na přirozený porod…

Věděla jsem, že své dítě chci porodit já. Že nechci své Bohem dané právo a povinnost a svou sílu odevzdat do rukou lékařům. A cítila jsem, že když vkročím do nemocnice, nepsanou dohodou se tak stane. Dívala jsem se na videa, poslouchala rozhovory s lékaři, četla. Lékaři často říkají, že oni „odrodili“ tolik a tolik tisíc dětí. Dokonce i některé ženy to pak používají a říkají, že je „odrodil“ ten a ten lékař. Běhal mi z toho mráz po zádech. Taky jsem ovšem věděla, že budu rodit první dítě, nejspíš ne malé a ve třiceti šesti letech. Můj záměr porodit doma se setkal s velkým strachem v mé původní rodině a naštěstí s plnou podporou mého muže. Prošla jsem troje kurzy porodní přípravy – praktický a fyzilogický, techniky jemného zrození a psychospirituální přípravou. Zpracovávala jsem své strachy, komunikovala se svým vedením a naším dítětem a jak těhotenství postupovalo, bylo jasné, že chci rodit doma.

Přesto jsem připouštěla možnost, že budu muset do nemocnice, sepsala jsem svá porodní přání, byla se podívat v porodnici v Trutnově a zjistit, jak mé tělo bude reagovat. Pro jistotu. Když mi během prohlídky mrňavé porodnice, kde tou dobou vůbec nikdo nebyl, laskavá porodní asistentka ukazovala porodní sálky, tuhlo mi tělo a když mi ukázala malé modré a růžové vozíčky, ve kterých po porodu dítě odvezou na novorozenecké oddělení, začla jsem nekontrolovatelně vzlykat, že nechci, aby mi ho někam odvezli a bylo jasné, že pokud to jen trochu půjde, porodím doma.

Bylo rozhodnuto, připraveno a přišel závěr těhotenství, kdy už nebylo co řešit, zbývalo jen sedět na terase, čekat a představovat si jak moje dítě asi vypadá a cítit tu obrovskou touhu mít ho v náručí a moct vdechovat jeho vůni. Ten proud mě nesl a já se uklidnila, když mi došlo, že se z něj nedá vystoupit ani ho nijak kontrolovat, že si na něj prostě můžu lehnout a nechat se nést. Požádala jsem ještě o požehnání a podporu při porodu ženy z mé rodiny a v malém rituálu jsme se spojily, aby až přijde můj čas ten kruh ožil a přišel mi na pomoc. Nakonec jsem si ještě koupila „porodní kytku“ a připravila si porodní oltář s obrázkem panny Marie, který jsem dostala od mojí maminky.

Ty poslední týdny už jsem byla ztěžklá a zastavená, jen jsem v klidu seděla na terase a cítila miminko. Všechno bylo připravené, můj muž, porodní asistentka i dula v pohotovosti, bazének nafounkutý (ano, stál nám měsíc nafouknutý v předsíni:-) a čekalo se. Uvědomovala jsem si, že se chystá první pouštění. První z mnoha. Teď ho vypustím ven ze svého těla a pak ho budu zbytek života pouštět stále víc a dál. Z domu na zahradu, pak ze vrat, pak do školky, do školy, do zahraničí, k jeho ženám… Oplakala jsem to. A přijala. Byla jsem připravená.

V polovině 42. týdne jsem ráno měla na posteli krev, odešla hlenová zátka. Měla jsem jít ten den na předposlední kontrolu k mojí skvělé gynekoložce, která mě celou dobu v mém záměru rodit doma podporovala, a tak jsem šla. Paní doktorka udělala miminku monitor, málem omluvně mě požádala, zda by mě mohla vyšetřit a nakonec mě ujistila, že je vše v nejlepším pořádku a připravené na porod, na který už nebudeme dlouho čekat. Měli jsme s Martinem hlad a tak jsme šli na slavnostní oběd do nejlepší restaurace ve Vrchlabí. Měli jsme skvělou náladu, těšili jsme se a slavili, že už je to tady. Snědla jsem rybu a zeleninu, abych neměla těžký žaludek, až se porod spustí. Když jsem se valila z restaurace, paní číšnice se mě zeptala kdyže se nám to má narodit. „Asi dneska“, odpověděla jsem a ona na to: „A kam pojedete?“ „Domů,“ řekla jsem a zářivě se na ní usmála. Do dneška je to pro nás „naše porodní restaurace“ a paní číšnice na nás už ode dveří mává a chodí si malého vždycky pochovat.

Odpoledne jsem prospala a pročetla, nic se nedělo. V jedenáct večer jsme se rozhodli jít spát a jak jsme dolehli do postele, přišla první kontrakce. Za dvacet minut druhá a pak už to šlo po třech až pěti minutách dalších osmnáct hodin. Zavolali jsme naší porodní bábě a dule, že už se to spouští. Dula byla u porodu v Trutnově a porodní asistentka měla po náročném dni a řekla, že si půjde na chvíli lehnout než se vydá na cestu z Prahy k nám. Ať si jdeme lehnout a zavoláme až kontrakce zesílí a získají pravidelnost. Spát už nebylo možné, stahy byly časté a bolestivé… I přes poctivou předporodní přípravu jsem byla překvapená intenzitou té bolesti. Ulevila mi vířivá vana, kde jsem strávila asi hodinu a kolem třetí jsme zavolali dulu i porodní asistentku ať už přijedou. Dula u nás byla za půl hodiny a zůstala až do konce. Její přítomnost pro mě byla velmi uklidňující a žasla jsem nad nekonečnou trpělivostí, se kterou mi několik hodin kelímkem polívala záda napřed ve vaně a potom v porodním bazénku.

Už od rána jsem prožívala vzrušení, že dnes je Ten Den. První kontrakci jsem vítala s radostí, že už za chvíli budu v náručí držet své dítě. Pohltilo mě bezčasí kdesi mezi světy a já v něm zůstala po celou dobu porodu a ještě několik hodin po něm. Natěšená že už to přijde, jsem asi přepálila začátek, poctivě jsem dýchala do kontrakcí jak jsem se to učila, hledala úlevové polohy, vlezla do vany, pak ležela na posteli, pak v domnění, že už to bude, šla do bazénku…a po dvou hodinách z něj zase vylezla…bezčasí bylo dlouhé, rytmicky odměřované pravidelnými bolestivými kontrakcemi. Přemáhala mě únava a měla jsem strašný hlad. Dvakrát jsem snědla banán a dvakrát ho vyzvracela, vypila koktejl a skončil stejně, nakonec i pokus vypít alespoň čaj dopadl taky tak a já pochopila že touhle branou, stejně jako ostatními, kterými jsem v životě šla, projdu s půstem. A tak jsem usrkávala vodu a odevzdala se vlnám nespoutané bolesti…

Za svítání dorazila moje porodní bába a bála se, že jede pozdě… Jak moc jsme se mýlili! Po několika dalších hodinách pravidelných a bolestivých kontrakcí mě vyšetřila a zjistila, že jsem otevřená teprve na čtyři centimetry a Robin nesestupuje, naopak, že se otočil kolem své osy do zadního postavení, což způsobuje velkou bolestivost kontrakcí. Dohodly jsme se, že ho „vyklepneme“ – tedy vysuneme zpět, aby do porodních cest nastoupil zepředu, tak jak byl přichystaný. Klečela jsem na čtyřech a obě ženy se střídaly u šátkem ovázaného břicha, které jemně rozhoupávaly jako kolíbku a tím miminko vysouvaly. Pak jsem si asi na půl hodiny lehla a nesměla se hýbat, kontrakce se trochu rozvolnily a já mezi nimi usínala a čerpala tolik potřebnou sílu.

Když se zase rozeběhly, porodní bába mě opět vyšetřila a zjistila, že malý se sice otočil, ale do ještě horší pozice než byl předtím. V místnosti začaly být cítit obavy. Byla na stole otázka, co dál. Porod nepostupoval a nevěděli jsme proč. Porodní bába navrhla, že bych měla zvážit přesun do nemocnice. Vzhledem k tomu, že už to trvá tak dlouho, může se stát, že budu příliš vyčerpaná, než abych zvládla finále. A taky měla obavy o miminko, protože nikdo z nás nevěděl, proč nesestupuje. Pocítila jsem strach z nemocnice, odsouzení a agrese doktorů, odpor k představě, že bych se měla přesouvat do cizího prostředí, mluvit s cizími lidmi, někam jet….

Požádala jsem tedy, aby mi jen v tichu drželi prostor a zanořila jsem se do sebe. Ve svých představách jsem vstoupila do své dělohy ke svému děťátku a ptala jsem se ho, jak mu je. Měla jsem silný vjem, že je úplně v klidu a v pořádku a že „otálí“. Vyslovila jsem to a cítila, že je to pravda. Zavolala jsem tedy svou vnitřní porodní bábu a požádala ji o pomoc. Objevila se „stará kostnatá žena“, žena stará jako kosti země, ta, která se objevuje jako obraz mojí duše. Stála za branou. Ta brána byla Brána života a smrti. „Musíš pro něj dojít a vynést ho ven! Čeká na Tebe a Tvou sílu.“, řekla mi. Věděla jsem, že to tak je. Došla jsem pro něj a jemně ho vzala do náruče. „Pojď, teď je čas se narodit“, řekla jsem mu pevně a vyšla s ním směrem k Bráně, rozhodnutá jí projít. Chvěla jsem se po celém těle, kontrakce mě trhaly na kusy a já šla…

Martin se vrátil z venku a řekl mi: „Věřím Ti“. Bylo rozhodnuto. Nikam nejedeme, náš syn se narodí doma. Udělaly jsem další pokus o přesunutí miminka do předního postavení, tentokrát jiným způsobem. Kontrakce zesílily a já řvala bolestí. Po chvíli se ozvalo prasknutí a po celé posteli se rozlila teplá plodová voda. Porod se rozeběhnul. Nevím, jak to pak ještě bylo dlouho, asi několik hodin… Vím, že jsem už neměla sílu ani stát na nohou. Hledala jsem polohu, ve které by mi bylo dobře. Nejlíp mi bylo na čtyřech a mezi kontrakcemi jsem si lehala na zem a odpočívala. Ale pak už jsem neměla sílu se zvedat. Martin klečel proti mně, já řvala jak zvíře a zakusovala jsem se mu do ramene. A on držel. Někdy řval se mnou. Nakonec jsem cítila silné vzepětí energie. Rozpustila jsem si vlasy a pocítila jak se rozproudila síla. Ležela jsem na boku, nohy zapřené o dulu a porodní bábu a vnímala jen rytmický tlukot srdce mého děťátka z přikládaného monitoru, pravidelnou ostrou bolest z každé kontrakce a Martina, který do mě lil svoji sílu.

Byť se mi to už nezdálo možné, bolest se stupňovala. Porodní bába mi při každé kontrakci opakovala, že mi to jde moc dobře a „zatlač, za chvíli už budeš mít svoje miminko v náručí.“ Pomáhala mi zkušenýma rukama, hlídala miminko a podporovala mě v otevírání. Bože jak já jsem po něm toužila. „Dobře, tak já umřu, rozerve mě to na kusy, ale moje dítě živé a zdravé porodím!“ pomyslela jsem si a dala do toho všechno. A pak „lup“ a hlavička byla venku. Malej si k ní ale prostrčil i ručku, takže se mu špatně dotáčelo, aby mohl celý ven. Porodní bába mu zkušeně pomohla a na další dvě zatlačení měkce a se žbluňknutím vyjel ven.

Tiše mi ležel na břiše a oddechoval, přikrytý mými dlaněmi a dečkou. Všude byla černá smolka a krev. Toužila jsem ho přivinout na srdce, ale měl krátkou pupeční šňůru, tak dál nedosáhl. Slzy se mi rozlévaly po tváři a já vzlykala a smála se najednou. Štěstím a úlevou. Zaplavila mě obrovská vlna lásky. Tak jsem jen tiše leželi. Já, náš syn a můj muž pod jednou dekou, na zemi na matraci vedle naší postele. Byl jako malé štěňátko, mžoural očkama a odpočíval. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Byl tak nádherný. „Tak takhle vypadáš!“ Bylo tak zvláštní ho vidět a moci si na něj sáhnout a očichat ho po těch společně prožitých deseti měsících.

Měla jsem pocit, že už je čas, aby se přisál. Sama jsem tedy odstřihla už dávnou dotepanou pupeční šňůru, s miminkem v náručí za pomoci žen si dřepla nad lavorek a na jedno zatlačení lehce porodila placentu. Opřela se o polštáře a přiložila ho k prsu. A on věděl, co má dělat a ze všech sil sál, aby dostal těch pár životadárných kapek.

Pak už jsme se přesunuli do postele a společně odpočívali. Já konečně mohla něco sníst a pořádně se napít, to vše v posteli, nemohla jsem se od něj hnout ani na krok. Závěsná váha na ryby ukázala krásných 4,36kg, APGAR skóre bylo 10, 10, 9. Pak už jsem chlapečka zabalila do peřinky a nechala spát. Spal jako šípková růženka celou noc a celý den, a i když jsem ho pak budila na kojení, nebyl k probuzení, chtěl jen spát a spát a spát. Ležela jsem vedle něj, poslouchala jeho dech, jemně ho hladila po čelíčku, očichávala ho a zamilovaně na něj zírala. Byla jsem k smrti unavená, ale obrovská láska a prožitá síla mi nedaly spát.

A tak začala naše společná cesta. Zrodil se náš syn a já jako maminka.

…

Tohle píšu v den, kdy slavíme devět měsíců od narození našeho syna. Trvalo mi dlouhou dobu než jsem porod integrovala a byla schopná o něm psát. Dodnes pláču u fotek a krátkých videí a možná nikdy nepřestanu. Cítím, že nás všechny tři hluboce spojil – mě, mého muže a našeho syna – že jsme porodili společně. Pocítila jsem jakou mám obrovskou sílu a vytrvalost, jakou mám víru v sebe a své vedení a důvěru v život a Boha. Náš syn je klidné, zdravé a stabilní dítě, a každý říká jaké máme štěstí, že je to takový „pohodář.“ Ano, je to štěstí a dar a věřím, že taky odměna za naši odvahu a poctivost.

P.S. Z celého srdce děkuji mému muži Martinovi, že mě celou dobu pevně a vytrvale podporoval a ochraňoval od tlaků zvenčí. Bez něj bych to asi neustála. A že se mnou celých osmnáct hodin porodu byl a byl celou dobu ve službě. A že mi věřil, když šlo o život.

P.P.S. Z celého srdce se klaním a děkuji dule a porodní asistentce, které u našeho porodu pomáhaly. Bez jejich zkušeností, důvěry, stability, profesionality, něhy a trpělivosti bych to nezvládla. Pro mě jsou to hrdinky nové doby.

P.P.P.S A taky děkuji našim rodinám, že naše rozhodnutí respektovali a podle svých možností nás i podpořili. Vím, že to pro ně nebylo lehké.