Od balónu k vařečce, aneb když duše zaťuká na rameno, je čas jít

Hněv je velmi zajímavá emoce, pro mě do nedávna těžko dostupná, nebezpečná a nepřijímaná, potlačená hluboko v nitru. Hlavně jsem si ani nebyla vědoma, že se mě situace v životě dotýkají, vytáčí a štvou. Moje póza pohodáře a vždy za každých okolností „být v pohodě“ mi ani nedovolila vidět nějaké emoce, které situace přinášela. Můj automat v těle je okamžitě zastavil, aby nepřišel střet, nedej bože nějaký konflikt či nepříjemná hádka.

Ale pojďme se vrátit na začátek, kde to všechno celé začalo.

Narodila jsem se do sportovní velmi vysoké rodiny, kdy nejen moji rodiče a sestra, ale i další blízcí příbuzní jsou opravdu vysocí. Téměř všichni máme přes 180 cm, a tak není divu, že se basketbal stal hlavním rodinným sportem a tématem častých hovorů.

Moje vzpomínky z dětství a dospívání jsou převážně spojené s nějakým míčem či balónem. Házení si s tenisákem, krikeťákem nebo pak už s basketbalovým míčem se stalo pro mě každodenní rituálem a venkovní hřiště mým domovem.

Rodinné geny a moje sportovní tělo, předurčené pro velké výkony, brzy začaly excelovat a já začala být vidět, nejen svojí výškou, ale i svým basketbalovým talentem. A tak mohlo začít budování mé kariéry profesionálního sportovce.

Hodiny a hodiny s balónem v ruce, nespočet naběhaných kilometrů a procestovaný skoro celý svět. Každá mince však má dvě strany a ani zde to nebylo výjimkou. Hromady dřiny, potu a obětování se plně sportu na straně jedné, na straně druhé splněný sen, sláva, peníze, ale hlavně poznávání nových lidí, zemí, kultur, spousty nových přátelství a srandy na cestách. To mě bavilo asi nejvíc, trávit čas s mými spoluhráčkami, chodit do kvalitních restaurací, na koncerty a občas se odreagovat s pivkem v ruce. Teď si uvědomuju, že těšení se na zápas bylo hlavně spojeno s tím, že večer, po odehraném utkání, vznikl konečně prostor vyrazit za zábavou, trochu se uvolnit od toho neustále přítomného tlaku a stresu, který vrcholový sport přináší.

V té době jsem si nevědomky vytvořila roli pohodářky. Ta, co je vždy nad věcí, nic ji nerozhází a v každé situaci je „v pohodě“. Tím jsem se nikdy nemohla dostat do konfliktu buď s trenérem nebo se spoluhráčkami. Potlačením sebe, svého názoru a svých emocí došlo k vybudování perfektnímu mechanismu, který se mi skvěle hodil ve vypjatých situacích při zápasech nebo náročných situacích v životě. Nic a nikdo mě nedokázal rozhodit a já tak mohla hrát s ocelovými nervy a kamennou tváří i ty nejvypjatější momenty zápasu.

A tak nejen svým skvělým talentem, ale i tímto naučeným mechanismem, jsem se dostala na špici, vyhrávala jsem, co se dalo, kamkoliv jsem přišla, tam se dařilo. Nakonec mám na svém kontě vcelku zajímavý výčet titulů – vítězka americké WNBA, vicemistryně světa, mistryně Evropy, tři účasti na Olympijských hrách, tři vítězství v evropské prestižní Eurolize a nespočet titulů v lize české. Ano, stala jsem se jednou z nejlepších českých basketbalistek v historii, a to už mi nikdo nevezme.

Postupem času se ale s každým dalším úspěchem a titulem a s každým dalším odehraných rokem na této úrovni začala z mého života vytrácet radost. Radost ze samotného sportu, z pohybu, radost z mého oblíbeného basketbalového balónu. Z radosti se stala rutina, povinnost a nekonečný kolotoč tréninků, zápasů a cest. Původní nadšení se proměnilo v nenávist, odpor, moje láska k basketu začala pomaličku vyhasínat. 

Poslední a jedinou motivací se pro mě staly Olympijské hry v Rio de Janeiro, ale i ta se nakonec vytratila, když přes hořkou porážku v playoff na Mistrovství Evropy jsme se na olympiádu nekvalifikovaly. Připustit si a přijmout to rozhodnutí ukončit kariéru po těch dlouhých letech nebylo vůbec jednoduché. Vyčerpání, vyhoření a sílící odpor k mému milovanému sportu ale převážily na misce vah, a tak padlo definitní rozhodnutí konce. Tím kolosálně skončila má slavná basketbalové kariéra a moje basketbalová role, kterou jsem na sebe vzala.

To, co pak následovalo, jsem si nedokázala představit ani v těch nejhorších snech. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, co mě čeká a čím si budu muset projít, možná hraju basket ještě teď a natahuji konec kariéry do nekonečna. 

Jenže teď už vím, že není úniku. Že to stejně musí jednoho dne přijít. Ten moment, kdy duše přijde, zaklepe na rameno a řekne, že je čas jít…a žít i v souladu s ní.

Započal tak můj čas velké proměny, čas kompletního rozpadu do té doby mnou vybudované osobnosti, čas objevování, kým jiným také mohu být a stát se. Čas, kdy se z housenky má stát motýl, metamorfóza par excellence v přímém přenosu.

Všechno, co doteď bylo součástí mého života, zmizelo, nadobro se rozpadlo, odešlo. Objevila se obrovská vnitřní prázdnota, donedávna vyplňovaná basketem a endorfinama. Teď se hlásila o slovo, pohlcovala mě zaživa a já se cítila úplně ztracená v životě a ve světě, kde mi nic nedávalo smysl. Pohltila mě temnota nicoty, smrt se hlásila o slovo a ve slabších chvílích mi přišla jako jediné možné řešení k vysvobození se z tohoto pozemského utrpení.

Stéblem trávy v temných hlubinách se mi stala Akademie léčivé výživy, kterou jsem začala studovat. Tady začaly přicházet do mého života noví lidé, nový pohled na svět, do té doby nepoznaný. Uviděla jsem štěrbinu světla, která mě začala zajímat a přitahovat, chtěla jsem jí zkoumat a jít za jejím směrem.

Z uzavřené krabičky nevědomí jsem začala vykukovat ven, do nekonečného prostoru vesmíru, kde se mi začínal otevírat nový svět. Život mi nabídl další šanci žít, začít žít v souladu se sebou, se svojí duší, a tak chtě nechtě, povolána Mystériem, započal můj „druhý život“.

Vykročila jsem na cestu sebepoznání, zkoumání, co nesu za další dary a kam jsem volána.

Krok po kroku odhazuji staré nasazené masky, moje precizně vybudované role a obrany. Rozpadají se moje představy o světě a jeho fungování. Odkrývám slupku po slupce a nakukuji hlouběji a hlouběji do svého nitra. Rozkrývám své strachy – strachy projevit se naplno, být vidět, říci svůj názor nebo jít s někým do konfliktu – a objevuji za nimi své nové kvality. Cesta to rozhodně není lehká, spíš bych řekla naopak až trnitá, ostrá a bolavá.

Často si vzpomenu na sousloví – sladké nevědomí – ale neměnila bych, i když je to někdy fakt k posrání, nelituji, že jsem se na tuto cestu vydala. Vnímám, že se proměňuji, že se stávám jiným člověkem. Vítám své nechtěné a potlačené části, přibližuji se více k sobě a stávám se tak více celistvější bytostí. Nehybnost a stagnace mohou vést ke smrti, ale já se rozhodla žít, dotyk smrti mě přivedl k životu.

Lidé se mě občas ptají – a jsi teď víc šťastná? Pro mě už ale život není o hledání štěstí, je o jeho hlubokém prožívání. Prožívat naplno vše co přináší, ať už ty nádherné chvíle tady na Zemi, ale i ty horší a těžké, co označujeme za negativní a nechtěné.

Učím se tak odhazovat své ocelové brnění a nastavení necítit, které mě dosud chránilo a vedlo k vítězstvím. Učím se cítit, prožívat v těle, otevírat se lidem a být tak zranitelná.

A mé sportovní tělo? Proměňuje se se mnou, měkne, povoluje stará zranění, ať už fyzická, či ta vnitřní, emoční. Už nemá tak vysekané a pěkné svaly, ale zato je mnohem zdravější, začíná poznávat, jak funguje celek, ta dokonalá souhra těla, mysli a srdce. Učím se ho teď používat jinak a nepřestává mě fascinovat jeho dokonalost.

Jakým směrem se teď ubírá můj život?

Žiji nyní v Krkonoších v malé vesničce mezi poli a lesy. Jsem součástí firmy SoulAdventure. A vařím. Hodně a ráda. Občas se zamyslím nad tím, kde se ta moje vášeň pro jídlo a vaření vzala. Když ale zavzpomínám, tak mě vlastně nečekaně jídlo provázelo mojí celou basketbalovou érou. Nikdy jsem nekoukala na seriály či filmy na Netflixu, jako většina mých spoluhráček, já koukala celé dny na Jamieho Olivera jak vaří. Milovala jsem jeho videa, jeho nadšení ke každé surovině, jak se s ní mazlí… a poslouchala jeho angličtinu 😊

Jídlo mě ale vždy zajímalo i z pohledu sportovce, jak ovlivňuje můj výkon, mojí náladu a fungování v každodenním životě. To se stalo mojí celoživotní vášní a sama sobě jsem tou nejlepší laboratoří. 

A tak dnes, kdy už basket nehraji, mi stále zůstává láska k jídlu. Vařím u nás na Janovické louce na workshopech, které zde se SoulAdventure pořádáme. Baví mě lidi inspirovat a ukazovat jim, že se dá jíst i vařit jinak, než jsme zvyklí. Že lze vystoupit ze zajetých, naučených kolejí, našich stereotypů. Že si lze vaření užívat a brát ho jako kreativní proces či tvoření.

Pro mě je jídlo radost, jídlo také spojuje lidi, naplňuje nás zdravím, vyživuje nás do morku kostí a je důležitou podporou v našem životě. Naše strava může být lékem, ale i jedem, jak můžeme vidět v naší společnosti.

V mém temném období proměny bylo pro mě jídlo záchranou, zároveň ale i zhoubou.

Vnitřní prázdnotu jsem totiž zajídala velkým množstvím jídla, kompenzovala jsem si vnitřní naplnění stravou, den za dnem, rok za rokem. Trvalo dlouho, než se můj život proměnil a naplnění mohlo přijít odjinud.

I dnes mám stále sklony zajídat různé emoce či situace. Sahám po něm při vypjatých chvílích a konfliktech. Ale už o tom vím a učím se to řešit jinak než jídlem. Jídlo tak vnímám jako skvělý nástroj na zkoumání sama sebe, je mi teď velkým pomocníkem na mé cestě, jelikož mi může prozradit mnohé o mě samotné.

A co tedy teď nabízím světu?

Provázím kuchyní, ráda předávám dál mé celoživotní nadšení pro jídlo a tělo. Pořádám „Dny vaření“, kdy je mým cílem nejen uvařit konkrétní recepty, ale hlavně představit lidem nové suroviny, metody a jak vše společně kombinovat a dochucovat. Pochopit tedy spíše celý koncept vaření než se učit pouze jednotlivé recepty. Jak se říká – radši učím lidi rybařit, než abych jim dávala ryby každý den.

To, co bych si ale nejvíc přála, aby si lidé odnesli je, aby zas tak neposlouchali a nevěřili mně, ale začali naslouchat svému tělu. Nehledali odpovědi venku, v časopisech, na sociálních médiích a v televizi, ale dívali se dovnitř, do sebe. Aby naslouchali šepotu své duše.

Jana Veselá