Ve víru transformace

Je zajímavé, jak některé věci jsou tak jasně vidět zpětně a když se dějí, je těžké je chápat. Třeba transformace. Přichází nečekaně a spouští ji něco, co jsme si neobjednali. Tedy alespoň ne vědomě. U někoho to může být vyhazov z práce, rozchod, nemoc, nebo úraz. U mě to byla láska.

Bill Plotkin o tom ve své knize Příroda a lidská duše, která je pro moje chápání životní cesty v souladu s duší klíčová, říká, že je třeba naplnit pohár své mladé dospělosti. Dokázat se uživit, společensky “uspět”, vytvořit si zdravé vztahy a vybudovat silné ego.

A pak to všechno nechat jít.

Opustit ten skvělý a bezpečný život, který jsme vybudovali a stejně jako dobře živená housenka se zakuklit do kokonu a tam se rozpadnout. A stejně jako ta housenka nevědět kdy a zdali se staneme motýlem. Vyžaduje to velikou odvahu a víru. Ale stojí to za to. Protože jedině tak se z housenky stane motýl. Tady je příběh, jak se to stalo mě…

Před šesti lety jsem byla úspěšná konzultanka, jezdila jsem v zimě se skupinami na Saharu, dělala jsem Fórum.je a všechno co jsem dělala, jsem milovala. V hloubi duše mi ale klíčila nespokojenost. Něco prostě nebylo tak, jak má. A já nevěděla co. Nedokázala jsem to pojmenovat. Věděla jsem, že toužím po muži a po dětech. Že toužím po rodině a po domově. Ale to nebylo všechno. Taky jsem toužila po “esenci”, po tom, co je to opravdu moje, ale neměla jsem tušení, co to je. Ani kde to hledat.

A pak přišel Martin.

A já se zamilovala. A taky úplně rozbila. Náš vztah mi otevřel srdce do široka a taky začal vytahovat hromady sraček, o kterých jsem vůbec netušila, že v sobě mám. Takové lahůdky jako:

žárlivost…. “Já přeci VŮBEC nejsem žárlivá! ….A kdože ti to v deset večer píše?”

závislost ….“Jsem celý život NEZÁVISLÁ A SVOBODNÁ! Zejména na mužích!…Ale zrovna tohle ti o sobě NEMŮŽU říct, to bys mě fakt opustil”

moc …“Já VÍM, JAK TO JE (už na sobě přeci 10 let pracuju!),….takže si říkej co chceš, já POČKÁM, až ti to dojde.”

bezmoc …“Jak můžeš bejt TAKOVEJ?”

vztek… “Já se ve vztahu NIKDY nehádám…až teď s tebou! Jo a sorry za to prokousnutý rameno.”

Mám pokračovat?

Asi dva roky to byla fakt jízda. Dokonce jsem po prvním roce potřebovala výdech a měli jsme “střídavku”. Týden spolu a týden každý sám. Byla to jízda, vůbec jsem nechápala, co se to děje, moje kamarádky i rodina o mě měli strach, že jsem se úplně zbláznila a mě bylo tak blbě, že jsem nemohla ani pracovat, ani chodit mezi lidi… Jako koho zajímá, že jsem schopná jen péct štrůdly, chodit po kopcích, plakat a milovat se s chlapem, kterýho miluju a nesnáším zároveň?

A do toho stěhování do Krkonoš. No jednoduchý to nebylo. V pětatřiceti nový místo, na vesnici, VŮBEC ŽÁDNÝ kamarádky ani zázemí. Ale já chtěla bydlet mimo Prahu a chtěla jsem bydlet S NÍM a tohle byla možnost, která se otevřela. Sama jsem to nechápala. Jediný, co jsem věděla bylo, že ho miluju a chci s ním být. I když to chvílema pekelně bolí.

Jak jsem vybalila krabice, začala jsem silně cítit, že chci miminko a že se narodí tady. A taky že jo. Za chvíli bylo s námi a my měli sotva čas přestavět chalupu na dům a ještě týden před porodem se dodělávaly koupelny. Ale stihlo se to 🙂

Porodila jsem doma. A bylo to překrásný a bolavý a hluboký a NEJVÍC. Kdyžtak si o tom  přečti tady. A Martin se mnou po celou dobu toho nelehkýho porodu byl. A věřil mi. A fandil mi a nechal si prokousávat předloktí, když to fakt bolelo a držel mě v náručí, když jsem držela v náručí toho mrňavýho tvorečka a plakala.

A pak jsem byla MAMINKA. A taky jsem se stala MANŽELKOU. Nějak mi došlo, že ať se vztekám, jak chci, Martin je ten nejlepší chlap, jakýho znám. Je férovej až za hrob, vtipnej, něžněj, velkorysej, hlubokej, chytrej a když na něj ječím, tak mi říká, že takhle mě miluje snad nejvíc. A taky že já s ním prostě MUSÍM JÍT, protože to je pravda mojí duše. A z toho se prostě nevykroutím, kdybych se na hlavu postavila.

Tou svatbou jsem se uklidnila. Přestala jsem řešit “zdali”, protože to už jsem rozhodla, a začala jsem se věnovat víc tomu “jak”. Postupně jsem opustila svoje pyšné “já to vím líp než ty” a začla připouštět, že na tom, co říká, něco je. Že má zvláštní dar vycítit a pojmenovat všechny moje drobné lžičky (malé lži :-)) a manipulace mě samotné i jeho.

A že se mnou je a je v tom pevnej. Že já občas zdrhám a hroutím se a dělám scény a on tu furt je a má mě rád. I když ho někdy dost s..u.

A přišly roky miminek a těhotenství a obyčejnosti a plínek-snídaní-obědů-večeří-nákupů-plínek-sní… A úsměvů a dojáků a něhy a lásky a nevyspání a frustrace z toho, že nejsem “ideální máma, jak jsem chtěla být”. A taky hrdosti na to, jak jsou naše děti boží a citlivý a chytrý a na to, jaký jsme nedokonale dokonalí rodiče.

A bylo a je to krásný. A obyčejně neobyčejný. Nemá to ten hvězdej prach jako stát na pódiu s mikrofonem, kozačky na podpadcích jsem vyměnila za zabahněný barefooty a kabelky za batoh s plínama, svačinkou a asi třicetiosmi dalšími nezbytnostmi a rtěnka mezi nimi fakt není…

A i když mě maminkování baví a naplňuje a furt rozvíjí, tak mám teď zase potřebu jít ven mezi lidi. Zdá se mi, že už jsem asi před rokem a půl vyletěla z kokonu a moje barevná křídla už jsou dost pevná. Chce se mi sdílet a inspirovat a dávat to, co moje duše volá, že mám dávat. A provokovat lidi kolem sebe, aby vyvětrali, pokud mají zatuchlo a pustili se futer a skočili do neznáma, když je tam duše táhne.

Protože jedině skrze pobyt v kokonu se z vypasené housenky stane motýl!

S láskou,

Tereza