Řešíme je všichni a pořád. V partnerství, s dětmi, s rodiči (byť jsme dávno dospělí), s kolegy v práci, se sousedy. A taky v narvané tramvaji, když nám někdo funí za krkem, nebo ve frontě u pokladny, když nás někdo předběhne.
O čem je řeč? O našich osobních hranicích.
Jsou podstatnou a neodmyslitelnou součástí našeho života. A z mé zkušenosti i z praxe průvodkyně si dovolím tvrdit, že schopnost si je uvědomovat, komunikovat a nastavovat vůči druhým je pro většinu z nás tématem s velkým “t”.
I já se s otázkou svých hranic denně potkávám a nejednou potýkám, a to i přes mnoho let věnovaných seberozvoji. Stále se dokážu ocitat v situacích, kdy je pro mě obtížné si uvědomit, že se v něčem necítím komfortně a kdy se mi nedaří to včas nahlas říct.
Dospěla jsem k závěru, že nejde o to jednou provždy toto téma vyřešit, ale že je potřeba být vytrvalá, bdělá a učit se vnímat a vyjadřovat své hranice, kdykoliv je to možné. Přičemž ti nejlepší učitelé často přicházejí bez pozvání (jak jinak!) a mnohdy v překvapivé podobě.
Jako třeba loni na jaře během jednoho z workshopů, který jsem vedla. Tehdy mi příležitost procvičit se v tématu hranic nabídla zvířata na naší Janovické louce.
Nejdřív jsem jedno ráno zjistila, že se mi ve stěně jurty usídlili čmeláci. Mou první reakcí byla panika a obavy o své bezpečí a jurtu. Nestála jsem o čmeláčí kousnutí, ani jsem zrovna netoužila později opravovat poničenou izolaci.
Hlavou mi běželo: Co teď? Přestěhovat je? Zlikvidovat???
Začala jsem studovat všechny dostupné informace o čmelácích, ale hlavně jsem zaměřila svou pozornost k tělu. Bylo mi totiž zřejmé, že čmeláčí návštěva je pozvánkou k prozkoumání mých hranic, které se velmi úzce pojí právě s tělem. Pokládala jsem si otázky, abych zjistila, s čím jsem a nejsem ok a vnímala signály, které mi k nim tělo vysílalo.
Nakonec jsem se rozhodla, že se o své bydlení s těmito chráněnými tvory podělím. Ovšem pod podmínkou, že naše soužití bude poklidné, ve vzájemném respektu a symbióze. Jakmile by ji čmeláci byť jen jedinkrát porušili, čekalo by je vyhoštění!
Ve stejný den dopoledne si k nám pěkně středem louky nakráčely tři koňské krasavice. Utekly majitelce z ohrady a bylo vidět, že si svou krátkou rebelskou vycházku náramně užívaly. Ač byla jejich návštěva milá, získaly si veškerou pozornost účastníků workshopu a já jsem měla pocit, že tím narušily jeho průběh.
Po ranní epizodě s čmeláky jsem se rovnou naladila na své tělo, ve kterém jsem vnímala klid a uvolněnost. A tak mi bylo jasné, že byť kobyly vstoupily na naše území nezvané, jejich návštěva nenarušuje můj bezpečný prostor a přijala jsem je jako součást mystéria našeho workshopového dne.
Situací, kdy někdo nebo něco vstoupí nečekaně do našeho prostoru a naruší naše hranice, zažíváme každý den nepočítaně. A zdaleka ne vždy končí tak smířlivě, jako moje setkání s čmeláky a koňmi. To nejlepší, co můžeme v těchto chvílích udělat, je všimnout si, co se v nás a našem těle odehrává a pak dát jasně najevo, co potřebujeme, abychom se v dané situaci cítili dobře.
Někdy se ozveme, stanovíme podmínky nebo řekneme jasné NE. Jindy jednoduše odejdeme. A někdy slova spolkneme, nebo dokonce nic říct nedokážeme a odnášíme si v sobě pocity křivdy, selhání nebo neschopnosti se vymezit a postavit se za sebe a své potřeby.
Pravdivě vnímat, rozpoznat a komunikovat naše osobní hranice se může zdát být náročnou disciplínou. Dobrá zpráva však je, že je to dovednost jako každá jiná. Což znamená, že se jí dá naučit!
Je to stejné jako třeba jízda na kole. Zpočátku sice párkrát spadnete a odřete si kolena, ale když to nevzdáte, časem jezdíte tak samozřejmě, jako byste se s nohama na pedálech už narodili.
A tak, ať už to máte se schopností nastavovat hranice jakkoliv, mějte oči i uši dokořán. Nikdy totiž nevíte, odkud přijdou učitelé, kteří vám pomohou se v této dovednosti procvičit a jakou na sebe vezmou podobu 😉