Bojím se mu otevřít…

„Mám strach se svému partnerovi otevřít a říct mu, jak se doopravdy cítím. Že mám pocit, že jsem k ničemu. Co když si pak o mně bude myslet, že jsem nula a opustí mě?“

Dotaz účastnice jednoho z mých seminářů mě zasáhl jako blesk z čistého nebe. Moje první myšlenka byla: Tomu rozumím, děvče. Znám to až moc dobře. Taky jsem tam byla…

Vybavuji si dobu, kdy jsem byla “dole” a pochybovala o sobě ve všech možných rovinách. Svěřovala jsem se svým kamarádkám, se kterými jsem o svých pocitech dokázala mluvit dlouhé hodiny. Svěřovala jsem se členům své rodiny. Neměla jsem problém pojmenovat své niterné obavy a pocity před lidmi, které jsem viděla poprvé nebo znala jen málo (třeba na seminářích, které jsem navštěvovala).

Byl však jeden člověk, před kterým jsem se otevřít bála až do morku kostí. Při každém jeho láskyplném dotazu, co se děje, se ve mně všechno stáhlo a já jsem se uzavřela ve svém vnitřním světě. Ústa jako bych měla zavřená na zip. Ven se prodíraly jen potoky slz a když jsem se zmohla na odpověď, řekla jsem jen “Nic.”, “Nech mě.“ nebo “Já nevím.”

Sledovala jsem svého manžela, kterého jsem vroucně milovala, jak se mu v obličeji zračí bolest a bezmoc, které mě jen utvrzovaly v přesvědčení, že dělám dobře. Stačí, že se na mě musí dívat tak, jak teď jsem. Má svých starostí dost, než aby musel řešit ještě ty mé. Proč bych mu měla ubližovat ještě víc? A co by asi udělal, kdybych mu řekla, že mám pocit, že jsem k ničemu? Že nevím, kudy kam. Že jsem snad ta nejhorší máma a manželka na světě. Jak by mě mohl takovou milovat? Nechci, aby mě opustil. Nikdy mu neřeknu, jak se doopravdy cítím…

Byla jsem hluboce přesvědčená, že svým mlčením a svou uzavřeností chráním sebe, jeho a hlavně náš vztah. Že jedině tak spolu můžeme být a budeme šťastní.

Jednoho dne se však na mě všechno sesypalo jako domeček z karet. Poklízela jsem v kuchyni, chystala večeři, dělala všechny potřebné a obvyklé věci, ale po tváři mi proudem tekly slzy a uvnitř jsem byla rozbitá na mikročástečky. Ani jsem nevěděla, co se děje a proč je mi tak mizerně. Přišel za mnou můj muž a ani nemusel nic říkat. Přes všechna předchozí odmítnutí a mou uzavřenost do tvrdé a nepropustné ulity to se mnou nevzdal. Stačil jediný jeho starostlivý pohled, projevený zájem a já jsem se sesunula k zemi. Sedl si vedle mě. Mezi nekontrolovatelnými vzlyky jsem slyšela, jak říká: “Vůbec netuším, co se teď v tobě děje. Ale vidím, že se trápíš a jen chci, abys věděla, že tady pro tebe jsem. A jestli chceš a dovolíš mi to, budu tady teď s tebou, kdybys chtěla třeba obejmout, nebo jen s tím teď nebýt sama.”

Kombinace jeho plné přítomnosti, projeveného zájmu a bezpodmínečného přijetí prolomila zeď, kterou jsem mezi námi stavěla. Překotně se ze mně začala řinout lítostivá slova, všechny mé obavy, strachy a myšlenky, které jsem před ním celou tu dobu skrývala. Už jsem neměla sílu se přetvařovat. Už jsem neměla sílu tam stát a tvářit se, že unesu všechnu tíhu světa, že zvládnu vyřešit všechno za všechny v naší rodině, že jsem naprosto dokonalá, schopná a bezchybná. Seděla jsem tam usnoplená, se zarudlým obličejem a svá slova už nemohla vzít zpátky. Slyšel, že si myslím, že nejsem dost dobrá a že nic pořádně nezvládám. Slyšel, že nevím, co si mám teď počít a nevím, co se se mnou děje. Slyšel, že se bojím, že mě takovou nemůže a nebude milovat.

Jeho reakce mě překvapila. Seděl tam na zemi naproti mě, díval se mi láskyplně a zpříma do očí a řekl: “Konečně. Vždycky jsem cítil, že tam někde pod všemi těmi slupkami jsi taková, jakou tě teď cítím. Opravdová a bez masek. Dlouho jsem na tenhle okamžik čekal a už jsem se bál, že se mi nikdy neukážeš. Děkuji.” Čekala jsem cokoliv, ale tohle opravdu ne. Vážně jsem teď slyšela to, co si myslím? Vážně je to všechno, z čeho jsem měla tak obrovský strach, jeden velký nesmysl?

Vedli jsme pak dlouhý večerní rozhovor. Na zemi, v kuchyni, já schoulená v jeho náruči. Řekli jsme si toho mnoho. To podstatné však je, že jsem tam tehdy pochopila, jak moc jsem se dlouhá léta mýlila. Strach z opuštění a přesvědčení, že nemohu být milovaná a nezasloužím si lásku, když ukážu svou slabost a zranitelnost, mě držely v šachu.

Uviděla jsem, jak moc ho svým schováváním a přetvařováním zraňuji a jak mu tím bráním být po mém boku skutečným mužem. Pocítila jsem, kolik síly, té skutečné a hluboké, je skryto v mé zranitelnosti a mé pravdě, ať už je zrovna jakákoliv, když se v ní nechám vidět tím, na kom mi skutečně záleží. Pochopila jsem, že místo chránění našeho vztahu jsem ho naopak hnala do záhuby.

Dnes vidím, že otevřít se svému partnerovi bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Pro sebe, pro něho, pro náš vztah a naši rodinu. Pravda, notnou chvíli mi to trvalo. O to hlubší pro mě tato životní lekce byla. Stal se pravý opak toho, čeho jsem se bála. Můj muž mě neopustil. Naopak, náš vztah nabyl větší hloubky, jsme si mnohem víc vzájemně oporou, dokážeme si lépe naslouchat a naše láska je silnější než dřív. A to nemluvím o tom, jak cennou životní zkušenost skrze naši projevovanou zranitelnost získávají naše děti.

I po letech a v době, kdy už nejsme jako partneři spolu, jsem při vzpomínce na náš “kuchyňský večer” dojatá. Děkuji svému muži Kamilovi, že ve mne věřil a že mi dával pocítit, jaké to je, být viděna a milovaná v mé zranitelnosti.

Ze srdce přeji dostatek odvahy a síly i vám, drazí čtenáři, abyste mohli zažívat totéž.

S láskou,
Bohdana