Chtěla jsem být správnou ženou, ale selhala jsem

Kdysi jsem měla sen, který jsem se prvních 40 let mého života snažila naplnit. Mohl by nést název “obraz správné ženy”. Upřímně, vůbec jsem si neuvědomovala, že jsem o něho svou sebeprezentací, navazováním vztahů a v podstatě vším, co a jak jsem v životě dělala, usilovala.

Tahleta moje správná žena je ve svém životě spokojená, má skvělou práci, která ji naplňuje a nadprůměrně živí, žije ve stabilním, harmonickém a hlavně dlouhodobém vztahu s mužem, kterého jí všichni závidí, má alespoň dvě děti, které jsou naprosto skvělé a vyrůstají v silné osobnosti, žije v útulném rodinném domě se zahradou, občas cestuje po světě, v kruzích, kde působí, je známá, uznávaná a obdivovaná. Zkrátka dokonalý obraz správné ženy, která žije správný život.

A víte co? Uspěla jsem! Tohle všechno jsem do svých 40 let vybudovala, žila a měla. A chvilku to bylo báječné.

Sotva jsem se však v tom svém dokončeném obrazu usadila a vydechla si, že mám hotovo, že “to je konečně ono”, objevil se ve mně pocit, že něco nesedí. Byl jemný, sotva rozpoznatelný, ale neodbytný. Pár měsíců, možná rok, jsem se ho snažila ignorovat, později i aktivně zahánět novými pracovními projekty, snahou hájit práva druhých, aktivním zapojením ve veřejných spolcích, jindy zajídáním nebo prokrastinací. V hlavě mi zněl hlas, který křičel “Co bys proboha chtěla, ty nevděčnice? Ostatní by dali nevím co za to, aby mohli žít život, jako máš ty a ty si tady fňukáš, že si nejsi jistá, jestli jsi šťastná?! Vzpamatuj se!”

Byla jsem zmatená, nejistá a čím dál smutnější. Aniž bych si toho všimla, radost se vytratila z mého života jako pára nad hrncem. Zůstalo jen automatické, téměř bezduché vykonávání každodenních povinností doma i v práci a ten vytrvalý nejasný pocit, že něco nesedí. Navenek jsem ovšem nedala nic znát. Bože, jak já se styděla! Styděla jsem se tak moc, že jsem se stala mistryní v nošení masky té své správné ženy, která žije život svých snů.

Už nevím přesně, kdy a jak se to stalo, ale přišla chvíle, kdy jsem se rozhodla ten jemný pocit uvnitř mě následovat a začala zkoumat, co mi chce doopravdy říct. Upřímně, nevím, jestli bych se na tu cestu vydala, kdyby mi někdo předem řekl, co mě na ní čeká. Čemu budu muset čelit, jak se budu cítit a o co všechno přijdu.

Všechno ztratilo smysl a já začala pochybovat naprosto o všem. Středobodem mého bytí se stala otázka “Kdo jsem a proč jsem tady?” Neschopnost si odpovědět byla frustrující a doháněla mě k šílenství. Doslova! Všechno, na čem jsem vystavěla svůj dokonalý obraz správné ženy, všechny iluze, které byly jeho součástí, se postupně rozpadaly. Moje práce, včetně toho, co jsem považovala za své poslání, mé manželství, finanční jistoty, moje představa o tom, jaká jsem partnerka, máma, dcera, kamarádka, jaká jsem žena… Byla jsem zoufalá, k smrti vyděšená, bezradná, křehká a zranitelná a zároveň odhodlaná a toužící žít.

Naštěstí jsem měla na mé cestě průvodce a kamaráda v jedné osobě, který mi pokaždé, když jsem ryla rypákem v blátě a myslela si, že se už nezvednu, pomohl vstát a jít dál. Jeden krok za druhým. A s každým krokem pouštět své představy o sobě sama, pouštět očekávání, co by jak mělo být, dovolovat tomu mnohaúrovňovému rozpadu, aby se děl a důvěřovat, že to zvládnu.

Dnes jsem po 25 letech rozvedená a toho času bez partnera, s dětmi trávím 14 dní v měsíci, místo v domě se zahradou žiju v podnájmu ve 2+kk, místo vedení IT společnosti o 40 lidech buduji s přáteli zatím malou firmu zaměřenou na provázení lidí v přírodě. Konečně jsem však ve svém životě šťastná a spokojená. Protože vím, kdo jsem a co je moje a dovoluji si podle toho žít. Pořád nevidím dál, než za můj jeden další krok. Je v tom však určité kouzlo a obrovská míra svobody, která je vzrušující i děsivá současně. Díky tomu všemu cítím až do morku svých kostí, že žiju. A svůj život miluji 🙂