Chtěla jsem dokonalé partnerství!

Když mi bylo mezi dvaceti a třiceti, začala jsem “na sobě pracovat” a vážně jsem si myslela, že se můžu opravit tak, abych byla “dobrá partnerka”. Makala jsem na tom, abych si vyléčila všechny průšvihy své ženské linie, abych se naučila komunikovat, pořešila svoje zranění z dětství a dosáhla “vědomého partnerství”, tak jak o něm psal Deida a učila tantra.

Udělala jsem pro to všechno a furt to nebylo dost.

Nejen, že se nekonalo dokonalé partnerství, nekonalo se žádné, co by vydrželo déle než pár týdnů. Tak jsem přidala: doladila jsem zevnějšek. Zhubla jsem a začala běhat, chodila k hlasové učitelce, najala stylistku a několikrát změnila účes.

A furt nic.

Partnerství tak, jak o něm psali v románech, ani tak, jak o něm psali v moudrých knihách, nikde.

A pak přišel ON! Děsně jsem se zamilovala!

Růžové brýle zamilovanosti mi vydržely asi tak 48 hodin než byly nemilosrdně rozšlápnuty a zahozeny do písku (saharského, samozřejmě :-)).

Začala divoká, nádherná, bolavá, šílená jízda.

První dva roky jsme se buď milovali nebo hádali. Obojí kdekoliv a vášnivě.

Pak jsme se učili spolu žít a budovali domov. Pochopila jsem, že chce mít svoji peřinu, pod kterou mě NECHCE. Búúúúú….

Naučila jsem se, že k obědu si dá radši svíčkovou než bulgur. A pokusila jsem se být “dokonalá hospodyňka”. Po pár měsících jsem se cítila rozdaná a totálně frustrovaná. Servala jsem zástěru a najala uklízečku.

Pak jsme se učili žít s dětmi. Rychle pochopil, že když jsem v noci nespala, je lepší na mě ráno nemluvit a dát mi najíst. Jinak se rozvádím už před snídaní. Já jsem pochopila, že ho děsně miluju když dojede nakoupit, naskládá myčku a večer mě obejme. Nic víc mě nezajímalo. Prostě “hákuj a buď věrnej!”.

A když už to vypadalo, že by se to mohlo uklidňovat, začali jsme spolu podnikat. A přišlo k tomu ještě třetí dítě…

A proč to píšu? Protože na těch seminářích a v moudrých knihách to vypadalo jinak. Chtěla jsem být jeho Bohyně, a vidět v něm Boha, chtěla jsem se vědomě milovat a otevřeně komunikovat. A dost dlouho mi trvalo, než jsem se smířila s tím, že to je IDEÁL, který ale neexistuje. A že nejde o to k němu DOJÍT. Jde o to se znovu OTEVÍRAT, když se zavřu, říct PROMIŇ, když mi dojde, že jsem na něj ječela ze SVÝHO ZRANĚNÍ, POPROSIT o to, co potřebuju a PODĚKOVAT za to, co dostávám.

A namísto frustrace z toho, že to není jako to bývalo, ani jak to psali v moudrých knihách, vnímat úžas nad tím, jak náš vztah a my, v něm zrajeme.

Zjistila jsem, že mi nepomáhají “dokonalé” obrazy a rady, jak by to mělo být. Ale sdílení o tom, jak to je doopravdy, možnost se tomu zasmát, přiznat to, odpustit si, že nejsem lepší než jsem.

Přijeďte s partnerem sdílet, zasmát se a odpuštět. Prohoubit intimitu a blízkost, dotknout se srdce a zahlédnout svou duši na workshop Láska, sex a duše.