Cítil jsem všepožírající skepsi

Na uplynulou pouť Saharou jsem se přihlásil na poslední chvíli. O existenci projektu jsem sice povědomí měl, ale až velmi silný sled událostí v mém životě mi pomohl přeskládat si aktuální priority tak, že jsem uviděl, že na poušť jet můžu, chci a potřebuji. Díky tomuto odjezdovému přemetu jsem vlastně ani neměl čas vytvořit si hutný soubor domněnek a očekávání. Zbylý čas do odjezdu mi s přehledem vyplnila praktická příprava a dovybavení se vším potřebným.
A dá se říci, že jsem ze svých neživených a omezených představ procitl až v prvním večerním společném kruhu.

Byl jsem s tím, že pro mne pobyt v poušti bude zejména o specifickém prostředí pro pohroužení se do sebe sama. Že prostředí pouště svým podnětu prostým charakterem umožní snadněji mysli vypnout a oprostit se od všudypřítomných a vlezlých vnějších vjemů, které se bez zeptání samy hlásí v mé mysli o mou pozornost. To byla má jediná představa, jediné mé očekávání. Asi jsem se nemohl mýlit více.

V prvním kruhu jsme sdíleli důvody, popudy k naší pouti právě v tomto prostředí. Zaznívaly slova jako „odevzdání“, „pouštění“ , „mystérium“ a jejich vzájemné kombinace. Dostavoval se mi velmi silný pocit nepatřičnosti, cítil jsem se být mimo tuhle „ezo“ partu, co ze sebe sype zvláštní „ezo“ kecy. Více než cokoli jiného jsem v sobě cítil všepožírající skepsi. Slovo putovalo po kruhu a já slyšel mnoho bolavých příběhů, cítil jsem přítomnou bolest a smutek. Já nic takového necítil. Byl jsem velmi spokojený ve svém vztahu, mám krásnou rodinu, práci, co mě více než baví a dobře živí. Když slovo došlo ke mně, neměl jsem vůbec rozmyšleno, co ze mě vypadne. A tak jsem se vlastně poprvé „odevzdal mystériu“. Aniž bych to tušil. V rámci svého sdílení jsem poušť požádal o přístup k dostatečné pozornosti a dostatečným zdrojům, abych měl možnost uvidět v jasné a zřetelné podobě sebe sama, uvidět a cítit svou duši, její podstatu. Tohle ze mě (možná jinými slovy) vypadlo. Když jsem předal slovo, cítil jsem úlevu i zklamání, protože mi přišlo, že mé zadání je velmi vágní a neurčité. Moje mysl viděla jasně, že se naplnění tohoto požadavku bude jen stěží objektivně vyhodnocovat. Opět jsem se nemohl mýlit více.

Skepse, kterou jsem stále cítil velmi zřetelně, mi bránila v ponoření se do sebe, do nádherného prostředí živé a rozmanité Sahary. Ale spolu s nebývalým zpomalením veškerého vnímání během každodenního putování jsem si začal všímat. Měl jsem čas si všímat. Měl jsem čas, prostor i zdroje neminout všechno, co v našem světě minu bez povšimnutí. Mystérium ke mně začalo velmi něžně promlouvat. A já si toho všiml a díky tomu jsem si všímal víc a víc. Postupem času jsem se ocitl na pro mě velmi neobvyklé úrovni pozornosti.

Najednou vše, co mě obklopovalo, vše, co se řeklo, vše, co se objevilo v mém poli vnímání, mělo smysl. Vše se stalo nositelem odpovědí na moje vnitřní otázky. Ať už to byl keř, který vypadal zrovinka tak, jak vypadal. Ať to byl jeho stín, který měnil ve větru svůj tvar…vše promlouvalo a hovořilo tak zřetelně jasným jazykem, kterému jsem měl možnost rozumět. Na základě vlastních velmi silných zkušeností jsem ochutnával sílu mystéria. Jakákoli proklamace vnitřní pravdy či přesvědčení, která byla pronesena nahlas, byť jen v malicherném rozhovoru, byla okamžitě nemilosrdně testována. Téměř ihned se mi na mé cestě začaly zjevovat situace a zkoušky, které mi daly pocítit, zda opravdu to, co si myslím, že vím a cítím, je mou skutečnou hlubokou pravdou. Bylo to až neuvěřitelné, jak mě v tomto ohledu pouť nešetřila. Prvotní uvědomění tohoto fenoménu mě vyděsilo, ale přicházel jsem mu na chuť. Uvědomoval jsem si výjimečnost tohoto prostředí, jak moc se mohu zkoumat a poznávat. Nechtěl jsem vynechat jedinou příležitost.

V prostoru samoty pak všechny tyto poznané a prožívané aspekty mystéria jen zesilovaly až k místu, kdy jsem zahlédl sám sebe, samotnou esenci své duše, a to v jasné a nezpochybnitelné krystalické čistotě. Rád bych napsal, že to bylo neuvěřitelné. Ale ono tomu nebylo možné neuvěřit. Necítil jsem žádný prostor pro nedůvěru k obrazům, které se přede mnou objevovaly. Prostě tam byly a já v nich mohl číst. A tak jsem četl.

Ke konci poutě jsem měl velké potíže z tohoto prostoru dobrovolně vystoupit. Nechtěl jsem se jej vzdát, tak silně jsem se pro něj nadchl, tak silné odpovědi jsem v něm nacházel. Netušil jsem však, že z něj nelze vystoupit zcela. Dodnes je v mém srdci velmi přítomné, dodnes Sahara prostupuje tématy mého života, dodnes se ozývá mystérium pouště, dokážu-li být dostatečně pozorný. Mám pocit, že nelze být dostatečně vděčný všem okolnostem, které mě zavedly až na Saharu, všem dílkům skládačky, které mě vedly skrze totální skepsi prostřednictvím vlastního prožívání až do místa, kde se nacházím právě teď.

Fyzicky na Sahaře nejsem, neboří se mi nohy v jemném písku, neusínám se strachem ze štírů, ale nesu si Saharu v srdci. To spojení žije dál a já jsem stále na své pouti v mimořádné pozornosti k mému životu. Mám pocit, že i Ty sebejasnější odpovědi, které jsem při své pouti potkal, stále žijí. Nejsou definitivní, rostou, vyvíjejí se, mění své významy a s nimi se vyvíjí a roste můj životní příběh.

Dlouho, opravdu hodně dlouho jsem byl se sepsáním svého saharského příběhu. Jako bych čekal, až se příběh uzavře a já o něm budu moci napsat. Až nedávno jsem pochopil, že bych se nedočkal. Saharská pouť není ohraničenou zkušeností, je to vystřelení do jiné dimenze žití a prožívání a tato esence jde se mnou stále dál. Nemohu být více vděčný.

Michal „Jacaru“ Ďurkove