Hustý trénink ve schopnosti komunikovat své potřeby

Každá náročná životní situace se dá prožívat minimálně dvojím způsobem. Můžeme se utápět v sebelítosti, naštvání, bezmoci a jiných nepříjemných pocitech, nebo se zaměřit na to, v čem nás daná situace obohacuje a čemu nás učí. Shodou okolností a díky plánovanému zákroku mě život připoutal na pár dní na lůžko. A protože mi toto období nabízí velké lekce, které vnímám, že mohou rezonovat i s mnohými z vás, rozhodla jsem se s vámi o ně podělit.

Dnes jsem 4. den doma z nemocnice po operaci kotníku. Bez bolesti (už) ujdu o berlích 4-6 kroků. Sama si neuvařím ani nenachystám jídlo, nepodám si talíř nebo hrnek čaje, bez pomoci nevyjdu po schodech, neosprchuju se, nezajdu si nakoupit… Těch ne- je v mém současném bytí celá řada.

A tak ležím v posteli a procházím intenzivním tréninkem v sebelásce a schopnosti říkat si nahlas o vše, co potřebuji. Není to snadné. Zjišťuji, že se to ještě pořád učím. Respektive, abych byla přesná, učím se neposlouchat hlas, který mi říká, že jsem na obtíž, že vysírám, že nejsem dostatečně vděčná a že bych měla “držet pusu a krok” a být ráda, že tady vůbec někdo je, kdo mi pomáhá.

Ten hlas v hlavě mi říká…
…že JE OK poprosit, aby mi uvařil někdo čaj, ale už NENÍ OK pak požadovat, aby pod hrníček dali na stůl podložku.
…že JE OK sepsat seznam na nákup, ale už NENÍ OK pak v SMS ještě doposílat další položky, na které jsem zapomněla (a které znamenají další obchody a delší pochůzku).
.…že JE OK požádat k obědu o své oblíbené jídlo, ale už NENÍ OK si říct o jeho dochucení, když to není ono, nebo žádat o otevření okna, aby se při vaření větral prostor, ve kterém všichni pobýváme.

Takových příkladů mých vnitřních dialogů bych dokázala sepsat desítky. Pořád tady jsou, ale já mám možnost vnímat, že něco je jinak. Už je nenásleduju tak jako dřív a jsem za to obrovsky vděčná! Moc dobře si totiž pamatuji, jak to vypadá a kam vede opak.

Úplně vidím své dřívější Já. Jak má prekérku vůbec říct, co chce a co potřebuje. Vlastně…..má prekérku dokonce jen vědět, co chce a potřebuje, natož to říkat nahlas! Tohle mé dřívější Já tady bylo hlavně pro ostatní. Děti, partnera, širší rodinu, kolegy, přátele, komunitu. Bylo tady pro všechny, jen ne pro sebe sama.

Ano, dělala jsem se potřebná, abych mohla cítit, že jsem milovaná, přijímaná a že někam patřím. A ano, ve skutečnosti jsem přitom byla ztracená a uvnitř pomalu umírala.

Dnes se cítím být jiná a jinde. Vnímám, co potřebuji, nebo co chci a jak to chci (i když v tom mám ještě rezervy). A taky to (většinou) komunikuji s důvěrou, že když to na dotyčného bude moc, pohlídá si své hranice a řekne mi to.

A tak ležím v posteli, říkám si o podložku pod hrnek, podání jídla, dokoupení potřebných drobností, vyvětrání místnosti a klidně řeknu “Už asi vysírám, co?”, když mám pocit, že je něco příliš. Většinou se tomu společně s dotyčnou osobou zasmějeme, nebo si řekneme, jak to kdo máme, jak se v tom cítíme a domluvíme se tak, aby nám v tom oběma bylo dobře.

Jo. Je úlevné a fakt fajn být sama sebou a cítit, že jsem ve svém životě tam, kde být mám. Vedla k tomu trnitá cesta, ale jsem za ni vděčná. Udělala ze mě ženu, kterou dnes jsem. Vášnivou, plnou života, kráčející cestou své duše. A o tom to naše ženské sebevědomí nakonec je. Alespoň tak to vidím já 🙂