O houskách a síle rodných kořenů

Moje máma dělá tu nejlepší uzenou polévku na světě. Kouzlo spočívá v gałuszkach (rozuměj houskách), které k polévce smaží. Jsou neodolatelné!

Před pár dny jsem mámu zpovídala, jak housky dělá. Po našem rozhovoru mi později přistála ve zprávě fotka s receptem a dovětkem „originál psaný tátovou rukou“. V tu chvíli se se mnou zatočil svět. Housky nabyly hlubšího významu a já vím, že se je nejen naučím připravovat, ale chci recept a způsob jejich přípravy předat dál svým dětem a jednou snad i vnoučatům.

Jsou jako neviditelný dotek mých předků, kteří si tenhle recept i s vychytaným „tajným“ postupem předávají z generace na generaci. S úsměvem na tváři si představuji, jak táta píše do bloku své ženy recept na oblíbené jídlo od své mámy, která jej má zase od její maminky, mé prababičky.

Táta zemřel před více jak 35 lety. Nečekala jsem, že jeho odkaz na mě dýchne z něčeho tak obyčejného, jako jsou (moje oblíbené) housky k uzené polévce a že to bude tak silné. Připomněl mi totiž něco, co je pro mě bytostně důležité.

Celý dospělý život v sobě cítím hlubokou potřebu a touhu být v kontaktu se svými kořeny a tradicemi a předávat povědomí o nich dál mým dětem a pak jejich dětem. Od těch nejobyčejnějších, jako jsou levné a chutné recepty, které zasytí, přes můj rodný jazyk, až třeba po zpívání polských lidových písní.

Tyhle kořeny jsou důležitou a neodmyslitelnou součástí mě a mé identity. Pomáhají mi si uvědomovat a pamatovat, kým jsem. Poskytují mi oporu a sílu ve chvílích, kdy je mi v životě těžko. Nabízejí vědomí, že jsem součástí většího celku, na který jsem hrdá, díky čemuž nejsem nikdy tak doopravdy sama. A jsou bezedným zdrojem moudrosti, ze které můžu čerpat.

Možná to zní všechno honosně, ale ve skutečnosti se potřeba kontaktu s mými kořeny a rodinnými tradicemi projevuje v naprostých obyčejnostech.

Třeba ve vynalézavosti, s jakou z mámy páčím její recepty. Jednou jsem jí třeba dala k vánocům knihu s prázdnými listy a ručně vyrobenou obálkou s názvem Babiččina kuchařka. Jsou na ní fotky mámy a jejích dobrot a mamka je uvedená jako autorka. (Byl to dobrý pokus, který ale moc nevyšel 🙂 )

Nebo si vybavuji, jak jsem po narození dcery s ní trávila první chvilky o samotě v nemocničním pokoji a v hlavě řešila, jak s ní budu mluvit. Jestli česky nebo svým nářečím. Její táta je totiž Čech. Když jsem tehdy poprvé od porodu nahlas na svou dcerku promluvila, zkusila jsem to v češtině. Všechno se vě mně v tu chvíli vzpříčilo a já měla jasno. Budu s ní mluvit tak, jak mi zobák narostl! Obě děti tak vyrůstaly v dvojjazyčném prostředí a v kontaktu s kulturami obou rodičů.

Proč to ale všechno píšu? Protože znalost našich kořenů může být klíčem k naší vnitřní síle, sebehodnotě a sebevědomí. Povědomí o tom, odkud pocházíme a co formovalo naši identitu v raném dětství, je významným dílkem ve skládance našeho života. Když tento dílek chybí, když ho v sobě popíráme, nebo se mu bráníme, můžeme narážet na překážky a těžkosti. Ve vztazích, v práci, v nastavování hranic nebo snaze se prosadit.

Zkoumejme tedy naše životy a pátrejme po svých vlastních “receptech na housky”. Po těch tenkých linkách, které se linou naší každodenností a jsou spojením s našimi předky. Když je najdeme, zajímejme se o ně a se zvědavostí vlastní nevinnému dítěti je zkoumejme. Můžeme být překvapení, co nám všechno ukážou a kam nás zavedou.

P.S. Táto, posílám pusu do nebe. A taky babičce.