O zajídání, podrážděnosti a zabíjení času

“Odpojit se a necítit je někdy snazší,” honí se mi hlavou ve chvíli, kdy jsem se přistihla, že přesně to jsem teď pár dnů dělala. Nebylo to poprvé a nedělám si iluze, že by to bylo naposledy.

Ano. Někdy se odpojuji od sebe sama a svého prožívání, abych nemusela cítit to těžké a bolavé, co se dere na povrch – strach, smutek, stýskání, zklamání nebo třeba osamělost. Někdy je to na několik hodin, jindy na pár dní. To se pak objevují (jednotlivě nebo v různých kombinacích) celkem snadno rozpoznatelné příznaky:

• Zajídání. Moje konzumace čokolády a jiných laskomin, sladkých či slaných, se zvyšuje. Míra zajídání se zvyšuje úměrně délce trvání mého odpojení. Někdy mám pocit, že exponenciálně.
• Zanedbávání. Nepečuji o sebe tak, jak bývá zvykem. Ponocuji a obecně jím méně kvalitní jídlo, vynechávám některé své rutiny a rituály. Míra lásky a laskavosti k sobě sama se snižuje úměrně s dobou trvání odpojení.
• Zabíjení času. Vyplňuji svůj čas všemožnými (a někdy nemožnými) aktivitami, jejichž úlohou je oddálit nevyhnutelné. A tak koukám na seriály, hledám, co bych mohla ještě uklidit, vycídit nebo opravit, bez-duše brouzdám po FB a nořím se do životů jiných lidí.
• Podrážděnost. Jsem protivná na sebe i na všechny kolem. Kecám dětem do života, vnucuji jim své představy. Jsem výbušnější a snadno mě rozhodí i maličkosti, které jindy zvládám s nadhledem a úsměvem na tváři.
• Zalezení do ulity. Odpojuji se nejen sama od sebe, ale i od lidí. Nemám chuť se s někým pouštět do řeči, omezuji kontakt s přáteli, vyhledávám samotu. To aby se náhodou nestalo, že mi někdo odzrcadlí to, čemu se snažím vyhnout.

Vedle toho všeho pracuji, pečuji o domácnost, věnuji se dětem, zkrátka naoko normálně “funguji”. Hluboko ve mně však pocity, co se snažím potlačit, nikam nemizí. Naopak bobtnají a nabírají na intenzitě. Jako vedlejší účinek se navíc rozrůstají mé vnitřní chmury, které plíživě prosakují do všech oblastí mého prožívání sebe sama. Objevují se myšlenky á la “Nejsem dost dobrá. Jaký má tohle všechno smysl? Nikdo mě nemá rád…” Mizí kreativita, a moje schopnost a chuť tvořit.

Odpojit se a necítit je možné i dlouhá léta. V takovém případě však umí být vedlejší účinky a následky mnohem závažnější a potlačované emoce se pak můžou projevit v podobě nemoci, syndromu vyhoření, deprese, krize středního věku nebo třeba, jak se stalo před 22 lety mně, v podobě psychospirituální krize.

Dříve nebo později přijde většinou okamžik, kdy už není možné se déle tvářit, že TO neexistuje a je čas podívat se pravdě do očí. Impulsy k tomu bývají různorodé a někdy i překvapivé:

• všimnu si včas výše popsaných příznaků;
• začnu být sama sobě nesnesitelná;
• vědomý kontakt s mým tělem;
• pocit nepohodlí, který mě přestane bavit a začnu ho zkoumat;
• rozhovor s někým, kdo umí naslouchat;
• věta nebo slovo v knížce, které jsou trefou do černého;
• natolik vysoká míra intenzity potlačovaných pocitů, že už je jednoduše není možné ignorovat.

Když takový okamžik a impuls přijde, seberu odvahu a dovolím si otevřít se tomu, co skutečně cítím. Zkoumám své pocity, nebráním se jim a dávám průchod všemu, co se chce dít. Je to jediný způsob, který vím, že funguje. Pláču, křičím, vztekám se, jsem zoufalá… V tom všem mi pomáhá fakt, že jsem takové chvíle zažila už nesčetněkrát a nabyla tak zkušenost, díky které vím, že vše má svůj začátek a konec, těžkých a nepříjemných pocitů nevyjímaje, že ať už se děje cokoliv, jsem schopná to zvládnout a že úleva a nová úroveň energie a chuti do života, které se poté dostaví, rozhodně stojí za to.

Odpojit se a necítit je možná někdy na první pohled snazší, ale není to řešení. V mém vnímání světa tedy rozhodně ne pro spokojený a naplněný život ve zdraví. A tak dnes a denně volím plné prožívání svých pocitů – těch hezkých i těch méně příjemných. Někdy se mi to daří lépe, jindy zase méně. Ale nevzdávám to 🙂 O tom podle mě sebevědomý život je.