Pouť je geniální tanec šitý na míru

S Terezou Černohorskou, která přivedla saharské poutě do ČR, se dá o Sahaře a poutích rozmlouvat dlouhé hodiny. Její láska k poušti a vyprávění mě vždy dokonale pohltí a dojmou. A tak jsem si řekla, že by bylo fajn Terce opět položit pár otázek a vám, našim čtenářům, tak zprostředkovat alespoň část toho, co s Terkou zažívám při povídání o Sahaře já 🙂

Teri, jsi tou, která Putování Saharou přinesla do ČR. Jak se vůbec stane, že se mladá česká žena dostane na Saharu?

Zavolala mě! Bylo to bláznivé. Viděla jsem článek v časopise o cestách na Saharu, kam jezdil Charles Kunow a celá jsem se roztřásla a spontánně vykřikla: “Já jedu!” Pak jsem se tomu zasmála. Pracovala jsem totiž v té době na projektu, který pro mě byl vším a nedokázala jsem si představit, že bych na 14 dní odjela. No a za tři měsíce jsem byla z projektu venku a měla všechen čas světa. Tak jsem napsala Charlesovi, jestli by mě na nejbližší cestu vzal a on souhlasil. Jela jsem s jeho německou skupinou a bylo to neuvěřitelné. Jak jsem poprvé vystoupila z džípu a strčila nohy do pouště, rozplakala jsem se. Byla jsem doma. V bezpečí. Tam, kam patřím.

A tak to začalo. Pak jsem začala jezdit s Charlesem jako asistentka a tlumočnice a časem jako spolu-průvodkyně. Otevřela jsem skupiny Čechům a vedli jsme společně šest dalších skupin. A pak jsem se setkala s prací Billa Plotkina zvanou Soulcraft a chtěla jsem ji přinést na Saharu a Charles nechtěl. Tak jsem šla dál svou cestou a začala dělat čistě české skupiny.

Aktuálně pečuješ o dvě malé děti, což ti neumožňuje jezdit na Saharu jako průvodkyně. Jak prožíváš čas, kdy zůstáváš na 14 dní doma a průvodci jsou s kruhem poutníků na poušti?

Není to správný, ale já vám strašně závidím. Vždycky, když se Martin začne balit a po domě se začnou dělat hromádky písku, jak vytahuje vybavení, tajně pláču v koupelně. Jela bych hned. Vím, že teď není můj čas a miluju naše děti a jsem moc ráda maminkou…ale to blaho!!! To blaho teplého písku pod nohama a nočního studeného větru na tvářích a hvězd nad hlavou… To požehnání kruhů kolem ohně…ty slzy a smích a objetí a sounáležitost….ta moudrost a laskavost a přítomnost…jela bych hned!

A když odjedete, tak se každý den modlím. Ať jste vedení a ochránění a ať se v pořádku zase vrátíte. Vždycky tam jsem s vámi a každá další cesta se mnou a naším vztahem s Martinem notně zahýbe.

Co tě na poušti a poutích nejvíc baví?

Jak je to božsky jednoduché. Má to rytmus a řád východů a západů slunce, snídaní a večeří, sdílení v kruhu. A v tom řádu se děje totální chaos našich vnitřních světů, přichází impulsy od ostatních členů skupiny a poušť vytahuje svoje fígle: tu nás ztratí, tu přijdou škorpioni, tu začne foukat nebo pršet… Je to geniální tanec šitý na míru právě těm lidem, kteří tam jsou, přesně v tom čase, kdy to tak potřebují. A my jako průvodci se můžeme snažit o nějaký program, nebo vedení skupiny, ale je to vlastně jen naše legrační snaha o kontrolu, což nám většinou brzy dojde a začneme tančit, jak mystérium píská 🙂

Měla jsi někdy na Sahaře strach? Pokud ano, z čeho?

Já mám vždycky, když tam jedu, strach. Něco ve mě ví, že umře a nechce se mu. Ta část mě, co má ráda věci pod kontrolou a rozumí jim ví, že dostane na frak a děsně se bojí. Mysl jí samozřejmě ochotně pomáhá a vymýšlí všelijaké blbosti, ze kterých je možné mít strach 🙂

Jaký je tvůj nejkurioznější zážitek z pouště?

Těch jsou desítky… Jednou jsme se celá skupina “ztratili” našim beduínským průvodcům a karavaně s velbloudy. Byli s námi jen dva beduíni a dva velbloudi. Když se setmělo a bylo jasné, že je nenajdem, zakempovali jsme. A v tom našeho průvodce Ahmeda uštknul škorpion, takže si musel lehnout a nic nemohl dělat. Museli jsme se o sebe postarat a přenocovat. Vytahali jsme všechno, co měli ti dva velbloudi u sebe a ukázalo se, že všeho je jako zázrakem dost: voda, nějaké jídlo, dva lidi tam měli tašky, tak nám půjčili i něco na sebe, dokonce i jeden stan tam byl…na 16 lidí 🙂 Já jsem z toho trochu chytla nerva a odpadla a skupinu to skvěle spojilo: rozdělali oheň, nachystali něco k jídlu a uložili se kolem ohně. Chlapi pak drželi hlídky u ohně a udržovali ho, aby bylo všem trochu tepleji…bylo to krásný!

Co bys vzkázala lidem, kteří slyší volání Sahary, ale váhají, zda se vydat na cestu?

Nikdy nelitujeme toho, co jsme udělali, ale litujeme toho co jsme chtěli udělat a neudělali.

Slyšíš volání Sahary? Přečti si o Putování Saharou víc.