Samota je cestou ke svobodě a síle

Všechno záleží jen na mně. Jen já a nikdo jiný jsem zodpovědná za všechno, co se mi v životě přihodí. Ve skutečnosti není nikdo, o koho bych se mohla opřít. Jsem v tom sama.

Když jsem se před 20 lety vydala na cestu osobního rozvoje a růstu, nikdo mě nevaroval, že tam jednou dojdu. Bod, ve kterém si uvědomím plnou zodpovědnost za svůj vlastní život, pocity, vztahy, emoce, zdraví. Kdy pochopím, že v tom všem jsem sama. A kdy začnu každou buňkou těla cítit samotu. Zastihla mě nepřipravenou. A její tíha se mi na začátku zdála být neúnosná a děsivá.

Přesto jsem někde hluboko uvnitř cítila, že dokud svou samotu plně nepřijmu, nebudu nikdy doopravdy svobodná. Že dokud nepřijmu svou zodpovědnost za svůj život se vším, co k němu patří, budu neustále hrát – vědomě či nevědomě – hry. Se sebou i s druhými. Že budu otrokyní rolí a masek mého nepravého Já a z nich vyplývajících taktik a strategií. Postupně jsem začala vidět a chápat, jak mi dělají medvědí službu. Na jednu stranu mi slouží k získání lásky, upoutání pozornosti, dosycení pocitu, že jsem dost dobrá, zkrátka k čemukoliv, co ve svém životě chci a potřebuji. Na druhou stranu mě však dělají závislou na vnějších okolnostech, lidech, vztazích a neschopnou své potřebné zdroje najít sama v sobě.

Nepamatuji si, kdy jsem si svou samotu uvědomila a pocítila poprvé. Od tohoto okamžiku se mi však neustále připomíná. Obvykle se v o něco větší síle objeví po významných životních posunech, prožitcích, léčeních. Přichází s tím, jak opouštím stále další a další berličky, o které jsem se opírala a stavím se víc do vlastní síly. Přichází s tím, jak postupně léčím své závislosti na vztazích, rolích, práci, na čemkoliv, co mi dává falešný pocit uspokojování mých nejhlubších potřeb. Při každém jejím návratu je mé vnímání samoty intenzivnější a hlubší. Pokaždé mě trochu překvapí. Občas vyděsí. Často mě rozesmutní.

Má intuice mě neustále vede k hledání způsobů, jak svou samotu přijímat. Jak jí porozumět. Jak se s ní spřátelit a udělat z ní svého spojence na cestě k mé vnitřní síle. Zjistila jsem, že je k tomu potřeba celkem málo.

Když mě přepadne příliš intenzivní pocit samoty, potřebuji si zafňukat. Někomu se vypovídat, postěžovat si, jak je život těžký a nespravedlivý, rozhořčit se nad tím, že to Bůh nevymyslel nějak líp. Zároveň však to poslední, co bych chtěla je, aby mě někdo litoval, utěšoval nebo se mi snažil pomáhat. Potřebuji zkrátka spřízněnou duši, která mě láskyplně vyslechne, dá mi pocítit, že mě přijímá i takovou, jaká zrovna jsem a že nejsem jediná, kdo něco podobného zažívá.

V mém životě je proto několik velmi blízkých lidí, se kterými máme nepsanou dohodu. Víme, že kdykoliv si potřebujeme fňuknout, stačí se tomu druhému ozvat. Má to jedinou podmínku. Je potřeba hned na úvod říct, že si přicházíme zafňukat a ne pro jejich pomoc nebo nalezení řešení. Naše sdílení mi pomáhá překlenout náročnou část celého procesu, občas se i sama sobě zasmát, vrátit se do mého středu, získat zpět nadhled a udělat další krok k většímu porozumění a přijetí samoty.

Dnes už svou samotu vítám. Neděsí mě a necítím se jí být ohrožená.

Ano, nikdo nikdy nechodil a nebude chodit v našich botách a v tomto ohledu jsme v tom všem opravdu sami. Avšak cítit se být sám neznamená, že musíme být osamělí. A žít v plné zodpovědnosti za svůj život a nespoléhat se na druhé neznamená, že jsme izolovaní od okolního světa a lidí v něm.

Hledejte proto ve svém okolí lidi blízké vašemu srdci, se kterými můžete upřímně a pravdivě sdílet své pocity spojené se samotou ve chvílích, kdy to nejvíc potřebujete. Možná s ní díky tomu přestanete bojovat a uvidíte v ní zdroj síly, kterým ve skutečnosti je.

A pokud vám jednou někdo z vašich blízkých zavolá a povzdechne si: “Řekni, nebylo mi předtím líp? Když jsem nevnímal všechny ty hlubší souvislosti, byl život o mnoho jednodušší. Závidím lidem, co žijou v blažené nevědomosti.” zkuste se zdržet dobře míněných rad a utěšování. Jen ho vyslechněte a dejte mu najevo své pochopení, lásku, přijetí. Věřím, že je to ta největší a nejsmysluplnější podpora, jakou mu můžete v takových chvílích poskytnout.

S úctou k vaší cestě,

Bohdana