Už mám osobního rozvoje dost!

S mírným vztekem a vnitřní vzpurností si lehám do postele a v hlavě mi neodbytný hlas křičí stále dokola jedinou větu. Dejte mi už všichni pokoj! Ten křik patří obecně všem.

Lidem, co jsou nadšení z všelijakých motivačních a inspirativních knih a toto své nadšení sdílejí, kde můžou. Lidem, kteří mi dávají určitě dobře myšlené rady, jak se mám s tím či oním vyrovnat, na co bych se mohla ještě vnitřně podívat, jaká svá vnitřní zákoutí bych mohla prozkoumat. Lidem, co se mě ptají, jestli bych nechtěla zajít na další osobně rozvojový seminář. Lidem, kteří mi doporučují dalšího skvělého kouče nebo další zaručeně fungující metodu, jak se dostat na vyšší úroveň vědomí. Lidem, kteří mě utěšují, že to bude dobrý. Lidem s významnými a všeříkajícími pohledy, které na mně vrhají, když řeknu, že se mi už nechce nic řešit. Lidem, kteří…

UÁÁÁÁÁÁÁÁ!!! Jděte do háje!

Nádech, výdech, nádech, výdech… Klid, Bohdano. Tohle znáš. Nech život plynout. Potřebuješ pauzu. Říkám si a tělem mi projde vlna úlevy a uvolnění.

Myšlenky mi odbíhají ke vzpomínkám na mé první podobné období před 15 lety. Trvalo dobré dva roky a nastalo po asi čtyřech letech velmi intenzivní práce na sobě. Odborné a duchovní knihy na mém nočním stolku vystřídala beletrie, u které jsem nemusela příliš přemýšlet, nad ničím hloubat, do ničeho se naciťovat. Při setkáních s přáteli jsem se u diskusí nad hlubšími tématy držela stranou. Víkendy trávené na seminářích a individuálních sezeních jsem vyměnila za víkendy doma nebo na výletech s přítelem. Celé dva roky jsem nechtěla slyšet ani slovo o energiích, čakrách, magii, vnitřních “podosobnostech”, léčení rodových linií, ani ničem jiném, co jen zdánlivě zavánělo osobním rozvojem.

Už ani nevím, jestli jsem přemýšlela nad tím, co se se mnou děje. Jen si vybavuji, jak jsem najednou měla všeho plné kecky a netoužila po ničem jiném, než po klidu a životě ukotveném v naprosté obyčejnosti. Díky bohu jsem se poslechla a obojí si dopřála tak dlouho, jak bylo potřeba.

Proč díky bohu? Protože jsem tím umožnila svému tělu a celému systému plně integrovat veškeré proběhlé změny a vnitřní práci do mého každodenního života. Protože jsem respektovala přirozený cyklus a dovolila, aby po intenzivním životním nádechu přišel i dostatečný výdech. Protože se díky tomu veškeré finanční prostředky vložené do seminářů, výcviků, knih a sezení zhodnotily jako investice do sebe sama a nebyly vyhozenými penězi.

Vlny výdechu po osobně-rozvojovém nádechu se mi pravidelně vracejí. Už netrvají roky ani měsíce, ale pohybují se v řádu dnů a týdnů. Myslím, že je to i díky tomu, že s tímto fenoménem pracuji vědomě. Že si zkrátka uvědomuji jeho existenci i důležitost. Že po každém více i méně významném vnitřním posunu vítám období integrace a dopřávám si prostor na odpočinek, ukotvení nových uvědomění v těle a v mé každodennosti. Věřím, že bez tohoto přirozeného “růstového rytmu” bych provozovala něco, čemu jedna moje kamarádka říká seminářová turistika. Chodila bych z jedné akce na druhou, od jednoho terapeuta, průvodce a mentora k druhému a pravděpodobně si říkala, že mi nic z toho, co se učím, v životě prostě nefunguje. Byla bych v neustálém nádechu. Už jen ta představa na úrovni fyzického těla mi nedělá dobře. Brrrrr.

Jsem vděčná, že jsem v určité fázi mého života pochopila význam slova INTEGRACE, která je dnes pro mě tak přirozená, jako dýchání.