Vím, že nejsem sama a nikdy se neztratím

Vzdálena od sebe, plná emocí, slyšela jsem z daleka volání,
však jsem to já či někdo jiný? Tak pustilo se do mě stonání.
Slzy mi tekly po tváři, horečka mnou zmítala,
záda mě moc bolela, však najednou naděje mi svítala.
„Ještě je místo, pokud budeš chtít.“ – „Den na rozmyšlenou si vezmu.“
„Jestli mě pustí šéf, jedu!“ – Šéf pustil a já se vracela z pouště v březnu.
Bez elektroniky, civilizace, i kusu mě jsem se za voláním vydala,
bez úžasných průvodců bych tu cestu nedala.
Po prvním doteku s jemným pískem, se Saharou samou,
cítila jsem se jako dítě objímající se s mámou.
Jak písek vstoupil do mého těla, duše i mysli,
obrazy mého já mi najednou přišly.
Zpomalit, užívat si přítomného okamžiku jsem se učila každičkou chvíli,
se svými myšlenkami, se sebou samou, ušla jsem nejednu míli.
Při čekání na východ slunce se pro mě zastavil čas,
aby probudil to lepší ve mně, to lepší v nás.
„Sleduj stopy v písku, mluv se zvířaty, rostlinami, vnímej život kolem Tebe,
naciť se na místa, ptej se, někdo odpoví – třeba modré nebe“.
Před novou nabídkou dne mi občas na mysl přišlo „Co to je za p….u“, jak to mohu dokázat, jak to může samo přijít?
Nyní se usmívám, jak byla jsem bláhová, že jsem se víc ani nemohla mýlit.
Každá vteřina, každý krok, každý přítomný okamžik probouzel mou ženskou stránku,
cítím, jak silné to bylo, hlavně v pouštním vánku.
Přijmout sebe takovou jaká jsem, přijmout vnitřního kritika, odpustit si stud i vinu,
no upřímně – nebylo to lehké, nicméně jsem nyní ženou činu.
K tanci s duší, zpěvu tělem, věřit v intuici svou i svého draka mě Sahara pustila,
k pouštění věcí, k Bohu, k duši, k životu, ke zvířatům jsem se v podstatě modlila.
Je pro mě i nyní zvláštní, jak vnímám svou změnu po čase stráveném v nejbezpečnějším prostoru, který znám,
kde nikdy nikdo nezůstal, nezůstává a nezůstane sám.
Neřekla jsem Sahaře sbohem, neb cítím a vím, že se tam ještě někdy vrátím,
a nyní už vím, že opravdu nejsem sama a nikdy se neztratím.

V úctě, s láskou a saharským srdcem…

Kristýna