Duše na kafi

Já si to představuju tak, že se naše duše sešly spolu někde na kafi a povídaly si:

“Hele já mám dojem, že už to stačilo. Že ta moje už je fakt ready, aby začala žít to, co cítí. Už mě ty její výmluvy nebaví.”
“Jojo, ten můj se to teď snažil přebít novou prací a milenkou, ale nejde mu to. Už se s ním nedá vydržet, postrčíme ho, aby konečně žil to, čemu věří a přestal se přetvařovat a bát.”
“A ta moje furt chodí na nějaký semináře a ženský kruhy, ale pak se bojí to doma se svým chlapem žít.”
“A ten můj pořád medituje, ale práce ho nebaví a nemůže sebrat odvahu, aby ji změnil.”
“A ta moje…”
“A ten můj…”

“HELE JÁ MYSLÍM, ŽE UŽ JE ČAS,” notovaly si.

“Tak jak je vzbudíme?” zeptala se jedna z nich.
“No, potřebujeme je vyhodit z jejich zaběhnutých kolejí.”
“Já bych je ještě trochu znejistěla, aby přestali machrovat.”
“A je třeba jim dát čas, aby byli sami, chodili do přírody a mohli to všechno cítit.”
“Ale alespoň nějakou možnost, jak sdílet a navzájem se podpořit, bychom jim nechat mohly, ne? Internet jim nevypneme…”

“Hmmmm….já mám nápad! Pošleme jim virus!”

A tak jsme tu.

Zastavení z každodenního běhu. Už nemůžeme utíkat a necítit. Nemáme ty obvyklé únikové cesty: práci, hospodu, fitko, milenky, kulturní akce… Můžeme vnímat, jak se nám bez toho všeho daří. Je to úleva? Zátěž? Nuda? Radost? Frustrace? Od všeho trochu? Je to příležitost to vidět, pocítit a pak s tím jít něco udělat.

Zavření doma s našimi partnery. Už se nemůžeme vymlouvat na to všechno “důležitější” tam venku, než být s nimi. A musíme cítit a zpracovávat to, co nám to přináší. Je v tom radost? Nuda? Vztek? Frustrace? Láska? Nenávist? Od všeho trochu? A protože nemáme kam utéct, nezbývá nám, než s tím být. Cítit to, přijímat to, vyjadřovat to a tím svoje vztahy obnažovat, prohlubovat a vnímat, jak nám v nich opravdu je. Je to příležitost jít do skutečné intimity, kam tohle všechno patří, ne do té filmové, kde jen jen “happily ever after” a když není, tak utečem. Je to příležitost vnímat, jak nám v tom vztahu doopravdy je. A pak s tím začít pracovat.

Doma s našimi dětmi. Vím, i pro mě je to náročné. Den po dni sama doma s dětmi. Ale taky je to skvělé. Ten čas dělat to, na co normálně čas nezbývá. Ta svoboda, že nikam nemusíme. Nemusíme vstávat, můžeme si ráno v posteli hrát a mazlit. Můžeme opravdu být spolu, hrát si, vařit, pracovat na zahradě a chodit po lese. Učit naše děti a být fascinovaní tím, jak učivé jsou. A objevovat s nimi ten jejich způsob, jakým se dobře učí. To je něco, na co paní učitelka nemá čas. Rozvíjí to je i nás.

Není možné chodit nikam jinam než do přírody. Žádné nakupování, kultura, veletrhy, cestování, kavárničky. Hybaj ven! Tam je bezpečno, krásně a život tam venku jde dál! Vracíme se k přírodě pro útěchu, povzbuzení, ozdravení těla i pohlazení duše. Konečně!

Je mi jasné, že tenhle kolektivní budíček bude v mnohém nepříjemný. Všichni musíme máknout a projít změnou jak nejlépe umíme. V rodinách, s partnery, v práci, v podnikání, v utrácení peněz i ve vzdělávání našich dětí.

Já v tom všem ale vidím obrovskou šanci, kterou jako civilizace máme. Šanci probrat se z toho snu o nekonečném růstu, zneužívání sebe sama i přírody. Příležitost nalít si čistého vína o svém životě a uvidět, co je pro každého z nás opravdu důležité a kde, jak a s kým chceme žít. A to díky tomuhle viru můžeme udělat o hodně dřív, než na smrtelné posteli.

Tereza Černohorská
Jsem maminka dvou malých dětí, učednice života, milovnice Sahary a celoživotní průvodkyně k duši.

Jedinečný roční transformační program pro ženy

Dotkni se své ženské esence a projdi vnitřní proměnou

Začínáme už 13. srpna!