Moje setkání se Saharou

Tento článek je prvním ze série Saharského příběhování, ve kterém průvodci a poutníci sdílejí své zážitky a příběhy z Putování Saharou.

O Sahaře a poutích jsem se poprvé dozvěděla koncem léta roku 2014. V té době je pořádala Tereza Černohorská, tehdy Kalinová. Zaplavil mě silný pocit správnosti a já jsem věděla, že se tam jednou vydám. Trvalo téměř tři roky, než jsem cítila, že nastal správný čas a než jsem byla připravená volání pouště a své duše vyslyšet. A tak jsem se koncem února letošního roku vydala se skupinou dalších devíti poutníků pod vedením dvou průvodců na pouť saharskou pouští. Vydala jsem se na cestu ke své duši.

Přestože se saharské zážitky obtížně dávají do slov, ráda bych se s vámi podělila o mé odpovědi na některé z otázek kladených poutníkům po jejich návratu.

Čím tě Sahara překvapila?

Největším překvapením pro mě bylo, kolik je na Sahaře života a jak je poušť různorodá. Myslela jsem si, že budu 14 dní kráčet jednotvárnou pustinou. Namísto toho jsem obdivovala spoustu rostlin a zvířat a kochala se pouštními barvami, vůněmi a zvuky. Bylo to naprosto úchvatné a magické.

Co ti Sahara a pobyt v ní daly?

Poušť mi dala hlubokou a pevnou víru v sebe sama a svou sílu. Také velký vnitřní klid a mír, které se mnou zůstávají i nadále.

Dala mi poznání, že nic není takové, jak se na první pohled zdá a naučila jsem se mnohem víc dívat pod povrch a hledat cesty ke skutečné podstatě emocí, pocitů, myšlenek, vztahů, příběhů…

Umožnila mi uvidět mé dary, dotknout se mé podstaty a pocítit, jaké to je, když s ní splynu.

Otevřela ve mně dlouho zavřené dveře k mým vnitřním zdrojům, na které jsem téměř zapomněla. Začala jsem znovu zpívat, spojila se silně se svými kořeny a předky, vrátila se ke své rodné řeči…

Co ti Sahara a pobyt v ní vzaly?

V první řadě si poušť vzala mou zlatou náušnici. Sama si vybrala svou odměnu za dary, pro které jsem si za ní přišla.

Kromě toho jsem toho v poušti pocitově zanechala opravdu mnoho.

Co pociťuji od návratu nejsilněji je, že mi Sahara definitivně vzala iluzi, že VÍM. Ano, mám vědomosti a zkušenosti, které jsem během svého života nabyla. Avšak ty poslouží mně i mému okolí nejlépe tehdy, když se dokážu plně a s důvěrou odevzdat životu a následovat to, co se v něm zrovna chce a potřebuje dít.

Kromě toho jsem v poušti odložila nespočet berliček, o které jsem se ještě pořád opírala namísto toho, abych pevně stála sama o sobě. Ty berličky měly různou podobu – role, se kterými jsem se identifikovala a od kterých jsem odvozovala svou hodnotu, různá přesvědčení, vzorce chování, představy o sobě sama i o druhých…

Jaký byl tvůj nejsilnější zážitek?

Tak to bylo jednoznačně setkání se škorpionem. Před cestou jsem se nejvíc bála dvou věcí – že mi bude v noci zima a pak škorpiónů. Byly okamžiky, kdy byl můj strach téměř ochromující. Velmi mě proto překvapila moje reakce, když jsem se se “svým” škorpionem nakonec skutečně setkala. Měla jsem totiž silnou potřebu ho ochraňovat a postarat se, aby se mu nic nestalo. Samozřejmě to souviselo s darem a vhledem, který mi přinesl. To jsem ale předem nemohla vědět.

Bylo to krásné, hluboké, dojemné, překvapivé i smutné setkání, které ve mně doznívalo ještě dlouhé hodiny a dny poté. Jsem za něj vděčná a vnímám ho jako velké požehnání.

Přidám ještě jeden zážitek, který v mé paměti zůstává hluboce vyrytý. Je jím poslední večer a noc v poušti, kterou jsme strávili v oáze. Už po tmě jsme u ohně začali hrát na všemožné akustické nástroje a tančit. Buben v mých rukou, který si během poutě našel ke mně cestu, začal žít vlastním životem. Mé tělo se pohybovalo v jeho rytmu. Sundala jsem si boty, abych lépe cítila písek a spojení se zemí, se Saharou. Odevzdala jsem se pohybu, pocitům, propojení se zemí, s celou skupinou u ohně, s jinými bytostmi, které jsem vnímala. Všichni jsme byli jedno a vše bylo v této jednotě dokonalé.

Tam, u ohně, s bubnem v ruce a v rytmu tance jsem prožila hluboké propojení všeho živého i mystického, které se mnou zůstane už navždy.

…

Poušť je dnes pro mě bytost. Jsem s ní ve spojení, ráda s ní komunikuji. A cítím hlubokou pokoru a vděčnost, že mám příležitost se na Saharu vrátit, znovu ji pocítit na své kůži i ve své duši a společně s Martinem Černohorským provést její krajinou a krajinou jejich duší další skupinu poutníků, kteří vyslyší její volání.

S úctou k životu takovému, jaký je a k vám všem,

Bohdana