Ztratila jsem se a zase našla

Po našem návratu z jarního putování Saharou na sebe první sdílení nenechalo dlouho čekat. A tak vám s radostí v rámci Saharského příběhování zprostředkováváme slova Olgy Buškové, letošní poutnice a designérky, které písek navždy utkvěl v jejích kapsách.

Ve škole mě učili, že Sahara je nejsušší místo na zemi. Nic tam neroste. Všude písek a vedro. Člověk tam může umřít žízní. Rozhodla jsem se zjistit na vlastní kůži, co je na tom všem pravdy a jak se na takovém místě bydlí.

Jaká je vlastně Sahara doopravdy?

Sahara je taneční parket plný písku

Místo, kde je písek hladší než hedvábí a jemnější než mouka.  Jak se ráno vyspala moje hlava, tak se moje nohy bořily. Jakým myšlenkám jsem dávala pozornost, tak tančily moje nohy naboso, v sandálech nebo pohorkách. Buď jsem se propadala hluboko do písku, nebo našlapovala lehce jako gazela. Každým krokem se přesypával písek kolem mě i uvnitř mě.

Sahara je oceán radosti

O Sahaře se vypráví, že zde můžete umřít žízní. Já se topila ve třech doušcích vody v místě, kde voda je vzácnost. Nekonečné trápení bez vzduchu do plic. Deset sekund a smrt v očích.  Krásná zkušenost, která mě naučila, pokud chci dýchat, musím nejdříve vydechnout. Zákon, který platí ve všem. Pokud chci cítit klid, musím nejdříve vydechnout stres. Pokud se chci cítit v prostoru dobře, musím vyházet nepotřebné.  Pokud chci cítit lehkost, tak nejdřív třeba vydechnout tíhu. Sahara pro mne byla také oceánem, kde jsem chodila po dně mořském a nacházela mušle několik tisíc let staré. Sahara není jen písek, ale moře času ukryté v písku.

Sahara je místo plné života

Pozorovat místní tvory byl zážitek. Sledovat chůzi skarabea neboli vrubouna posvátného byl koncert, brouka uctívaného už v dávných dobách jako symbol slunečního cyklu. Dívat se na každodenní šplhání malého tvora na dunu, která pro něj není velkým kopcem, ale naopak místem s krásným výhledem. Šel bez řečí a někdy proti větru. Zažila jsem noční evakuaci, protože jsme jednu noc večer zůstali na místě plné štírů. Dokonce takového druhu, který má nejúčinnější jed ze všech štírů na světě. Tvor, který jedním kousnutím dokáže paralizovat tělo na celý den, tak jako někdy člověk jedovatým slovem. Sahara mě ukázala, že i zde žijí a zpívají ptáci. Je domovem ještěrek, které oblékají barvu kůže jako písek. Dokonce slunéčko sedmitečné přiletělo se zprávou, že Sahara je nejkrásnější místo, kde může roztáhnout svoje krovky.

Sahara je labužnická restaurace

Beduínské snídaně byly koncertem pro moje chuťové buňky. Čerstvý křupavý chleba zvaný Kobza pečený v popeli s pískem. Zelenina, olivový olej, čerstvé fíky, pomeranče, čočka a vždy všudypřítomná pálivá omáčka Harisa. Vypila jsem několik litrů vody a ochutnala pravý beduínský čaj – silný zelený plný cukru. Zalévá se na třikrát. Říká se o něm, že je trpký jako život, hořký jako láska a sladký jako smrt.

Sahara je nejkrásnější voňavá zahrada

Při mé návštěvě Sahara kvetla. Voněla jako Provence. Na nejsušším místě na zemi totiž rostou ty nejkrásnější kytky světa. Sahara voní a kvete. Není pravdou, že je suchá a bez života.

Sahara je místo protikladů

Sahara je teplo a zima, život a smrt, země a nebe. Přes den jsem chodila v tílku, večer v mikině a burnusu. Burnus je dlouhý plášť, který hřeje.

Sahara mě dostala. Svojí krásou, životem a vůní. Místo, kde ticho bolelo do uší. Prostor, kde jsem se ztratila a zase zašla. Pod jedním keřem ke mně přišla liška do snů a na vlastní oči viděla Malého Prince s červenou šálou. Oceán písku, kde jsem se přesypala, omládla a dokonce topila ve třech doušcích vody. Zažila tam nejkrásnější východy slunce, oblohy plné hvězd, které mě chtěly každou noc vidět.

Zanechala jsem otisk v písku a Sahara se otiskla do mne. Nemyla se 14 dní, spala na zemi s výhledem na hvězdy a cítila neskutečné štěstí.

Tato cesta byla každopádně jiná. Z jiných cest jsem si přivezla fotky, suvenýr a vzpomínku na exotická místa. Saharu jsem si přivezla v srdci. Přesypávám se pomalu a už na sebe nespěchám. Když někde vidím nepříjemné lidi, tak vím, že je to jen jejich bouře, která se potřebuje přesypat v emocích a slovech. Není to moje a poděkuji jim, že mi ukazují, jaká být nechci.

Velké poděkování patří mým průvodcům: Martinu Černohorskému, který mě povozil ve svém letadle času a Bohdaně Kabátové, díky které jsem poznala svého draka. Místnímu průvodci Ahmedovi, který uměl číst ve hvězdách, ale také skvělé partě lidí, protože bez nich by to byl úplně jiný příběh Sahary. Děkuji.

Olga Bušková, designerka ve službách harmonie