O zajídání, podrážděnosti a zabíjení času

“Odpojit se a necítit je někdy snazší,” honí se mi hlavou ve chvíli, kdy jsem se přistihla, že přesně to jsem teď pár dnů dělala. Nebylo to poprvé a nedělám si iluze, že by to bylo naposledy.

Ano. Někdy se odpojuji od sebe sama a svého prožívání, abych nemusela cítit to těžké a bolavé, co se dere na povrch – strach, smutek, stýskání, zklamání nebo třeba osamělost. Někdy je to na několik hodin, jindy na pár dní. To se pak objevují (jednotlivě nebo v různých kombinacích) celkem snadno rozpoznatelné příznaky:

  • Zajídání. Moje konzumace čokolády a jiných laskomin, sladkých či slaných, se zvyšuje. Míra zajídání se zvyšuje úměrně délce trvání mého odpojení. Někdy mám pocit, že exponenciálně.
  • Zanedbávání. Nepečuji o sebe tak, jak bývá zvykem. Ponocuji a obecně jím méně kvalitní jídlo, vynechávám některé své rutiny a rituály. Míra lásky a laskavosti k sobě sama se snižuje úměrně s dobou trvání odpojení.
  • Zabíjení času. Vyplňuji svůj čas všemožnými (a někdy nemožnými) aktivitami, jejichž úlohou je oddálit nevyhnutelné. A tak koukám na seriály, hledám, co bych mohla ještě uklidit, vycídit nebo opravit, bez-duše brouzdám po FB a nořím se do životů jiných lidí.
  • Podrážděnost. Jsem protivná na sebe i na všechny kolem. Kecám dětem do života, vnucuji jim své představy. Jsem výbušnější a snadno mě rozhodí i maličkosti, které jindy zvládám s nadhledem a úsměvem na tváři.
  • Zalezení do ulity. Odpojuji se nejen sama od sebe, ale i od lidí. Nemám chuť se s někým pouštět do řeči, omezuji kontakt s přáteli, vyhledávám samotu. To aby se náhodou nestalo, že mi někdo odzrcadlí to, čemu se snažím vyhnout.

Vedle toho všeho pracuji, pečuji o domácnost, věnuji se dětem, zkrátka naoko normálně “funguji”. Hluboko ve mně však pocity, co se snažím potlačit, nikam nemizí. Naopak bobtnají a nabírají na intenzitě. Jako vedlejší účinek se navíc rozrůstají mé vnitřní chmury, které plíživě prosakují do všech oblastí mého prožívání sebe sama. Objevují se myšlenky á la “Nejsem dost dobrá. Jaký má tohle všechno smysl? Nikdo mě nemá rád…” Mizí kreativita, a moje schopnost a chuť tvořit.

Odpojit se a necítit je možné i dlouhá léta. V takovém případě však umí být vedlejší účinky a následky mnohem závažnější a potlačované emoce se pak můžou projevit v podobě nemoci, syndromu vyhoření, deprese, krize středního věku nebo třeba, jak se stalo před 22 lety mně, v podobě psychospirituální krize.

Dříve nebo později přijde většinou okamžik, kdy už není možné se déle tvářit, že TO neexistuje a je čas podívat se pravdě do očí. Impulsy k tomu bývají různorodé a někdy i překvapivé:

  • všimnu si včas výše popsaných příznaků;
  • začnu být sama sobě nesnesitelná;
  • vědomý kontakt s mým tělem;
  • pocit nepohodlí, který mě přestane bavit a začnu ho zkoumat;
  • rozhovor s někým, kdo umí naslouchat;
  • věta nebo slovo v knížce, které jsou trefou do černého;
  • natolik vysoká míra intenzity potlačovaných pocitů, že už je jednoduše není možné ignorovat.

Když takový okamžik a impuls přijde, seberu odvahu a dovolím si otevřít se tomu, co skutečně cítím. Zkoumám své pocity, nebráním se jim a dávám průchod všemu, co se chce dít. Je to jediný způsob, který vím, že funguje. Pláču, křičím, vztekám se, jsem zoufalá… V tom všem mi pomáhá fakt, že jsem takové chvíle zažila už nesčetněkrát a nabyla tak zkušenost, díky které vím, že vše má svůj začátek a konec, těžkých a nepříjemných pocitů nevyjímaje, že ať už se děje cokoliv, jsem schopná to zvládnout a že úleva a nová úroveň energie a chuti do života, které se poté dostaví, rozhodně stojí za to.

Odpojit se a necítit je možná někdy na první pohled snazší, ale není to řešení. V mém vnímání světa tedy rozhodně ne pro spokojený a naplněný život ve zdraví. A tak dnes a denně volím plné prožívání svých pocitů – těch hezkých i těch méně příjemných. Někdy se mi to daří lépe, jindy zase méně. Ale nevzdávám to 🙂 O tom podle mě sebevědomý život je.

Bohdana Kabátová
Jsem máma dvou dětí a průvodkyně krajinami duše na plný úvazek. Miluji přírodu, tanec, zpěv a jakoukoliv formu tvoření. Ráda sdílím svou životní cestu a zkušenosti a naslouchám příběhům druhých.

V SoulAdventure mimo jiné tvořím projekt Sebevědomá žena a sérii "Z deníku sebevědomé ženy". Tvořím jej pro sebe, stejně jako pro vás, kdo ho sledujete nebo čtete. Tvořím jej pro všechny ženy, které si myslí, že nejsou dost. Dost dobé mámy, dcery, partnerky, milenky, manažerky, dost krásné, dost zajímavé… Tvořím jej proto, aby sebevědomí dostalo šanci stát se dostupným a my dokázaly vnímat a cítit, že ho není potřeba hledat, protože už sebevědomé jsme.

Jedinečný roční transformační program pro ženy

Dotkni se své ženské esence a projdi vnitřní proměnou

Začínáme už 13. srpna!