Zasvěcení

Většinou, když něco chci dělat, dělám to pořádně. Stavím se výzvám, absolvuji je a ještě mi to dělá dobře. Vrcholový sport, vedení firmy, Ironman, ú-spěch… Prošel jsem za svých dvaačtyřicet let mnoho výzev a většinou mi u nich byla hodně platná vůle, síla, a další tak ceněné vlastnosti, které jsem jako správný muž měl.

Najednou mě život vyzval do oblastí a sfér, kde to nestačilo. Kde tyto vlastnosti podpořily moji cestu, ale byly jako střípky z kaleidoskopu. Nebylo možné s nimi skládat celý obraz.

Zanedlouho se stanu otcem pátého dítěte. Život mi nadělil velkou rozmanitost a tak jsem nepokrevním otcem mé první dcery. Druhá dcera se narodila o tři měsíce dříve a první syn císařským řezem. Jsem za všechny tyto dary, které jsem dostal v podobě mých dětí, vděčný. To o čem tu chci dnes mluvit, je domácí porod druhého syna.

Nejsem žádným extra zastáncem domácích porodů. Mám pocit, že to fakt není pro každého a představa, že by se to mělo stát módou, mi nesedí. Západní lékařství pomohlo mé dceři, aby přežila a ulehčilo příchod na svět mému druhému synovi, neb se tak jeho máma rozhodla.

Má současná žena je právě tou ženou, která byla celou bytostí rozhodnuta pro domácí porod a já cítil skoro až jako svou povinnost ji v tom podpořit. Stále ve mě byl ten hlas: „Nepleť se do toho, nech to na doktorech, je to nebezpečné, riskujeme zdraví dítěte…“ Už jsem ale měl i zkušenosti s prací na sobě a cítil jsem, že jsou to moje stíny, jež se derou ven. Že něco ve mně se rozhodně nechce dívat a vzpomenout si, co jsem já cítil u porodu, když mě mámě odnesli, jaký mám vlastně vztah ke všem těm tělním tekutinám, které jsou přítomny.

A navíc tu byla ta věc. Ta věc, na kterou vůbec nechci myslet. Ta věc, co mi přijde faaakt nechutná. Placenta.

No nic, tak jsem se nadechnul a vyrazil na porodní přípravu do A-centra. Já a šest těhotných žen v jedné místnosti. Naštěstí mě žena už drahnou dobu informovala, přečetl  jsem nějaké články o domácích porodech a tak moje nervozita dosahovala jen úrovně předstartovní horečky před závodem. Trošku jsem se klepal, malinko se mi podlamovala kolena, ale nic co bych neznal.

Bylo to nádherné. Tři dopoledne mít možnost naslouchat ženám jak sdílí od srdce, co cítí při těhotenství, čeho se bojí u porodu, jak to zvládají jejich partneři. A nikde ani střípek soudu nebo tlaku, jen přijetí a láska. Nikdo neřešil, kde kdo bude rodit. Žádné přesvědčování ani hodnocení, jak to vidíme v médiích. A průvodkyně Natálie Sedlická…teda ta ženská toho o zrození ví tolik. Škoda, že s ní a dalšími porodními asistentkami porodníci nespolupracují jako rovní s rovnými. Byl jsem na sebe fakt hrdý, dokonce jsem cítil jistou jedinečnost, že jsem tam jako jediný chlap. Na druhou stranu jsem se za nás chlapy trošku styděl. Trvalo mi dvě zrození a hromadu touhy mé ženy, než jsem sebral odvahu začít se poctivě informovat o tomto tématu, hledat jak to mám fakt já, nepodléhat obecné panice.

Jsem moc rád, že žijeme v době demokracie a internetu. Když chci, je možné si najít informace od obou stran a v klidu se rozhodnout. Má žena byla rozhodnutá a já její právo respektoval (no byl jsem fakt rád, že já rodit nemusím).

Čím víc jsem se o tématu dozvídal a čím víc jsem zjišťoval jak působí na mě, stavěl jsem se opravdu z hloubi duše na stranu mé ženy. Dělal jsem to tak od začátku, ale v průběhu těhotenství se to stalo i uvnitř. Přestával jsem se porodu bát a dokonce se začínal těšit.

Byl jsem stále vyděšený z mé bezmoci, neschopnosti něco udělat, pocitu, že jako muž o tom nevím zhola nic. Z pocitu, že tvorba života se jaksi odehrává mimo mé tělo.

To byla pro mé mužství ošklivá rána. Já, muž, pán tvorstva a život se rodí mimo mě? K čemu tu tedy jsem? Pošlu jednu spermii a pak už nemám žádnou moc? No hustý…moje ego mělo fakt hoňku.

Nezbývalo než pokleknout, uznat, že něco většího než já (Bůh, příroda, vesmír, či jak tomu říkáme) asi vědělo, co dělá a postavit se do služby. Ve chvíli, kdy jsem přijal svoji bezmoc, rozhodl se podporovat a ochraňovat na cestě ke zrození moji ženu, se najednou objevila hromada úkolů, co jsem mohl plnit. Byl jsem tiskový mluvčí a bodyguard. Všude jsem se stavěl před manželku a když na ni někdo chtěl začít útočit kvůli domácímu porodu, musel se nejdříve vypořádat se mnou. Můj vnitřní hrdina byl nadšen. Další role se objevila hned záhy. V Krkonoších není porodní bazének. A šup hned úkol pro mne. Koupím bazének, my ho použijeme a pak ho necháme dalším maminkám na pronájem. A tak to šlo dál, až přišel den D.

Vstáváme. Dnes nás čeká kontrola u paní gynekoložky. V klidu snídáme, povídáme si o tom, že už se to asi blíží. Paní doktorka potvrzuje. Můžete začátek očekávat každým dnem. Jdeme společně na oběd do oblíbené restaurace. Terka si v klidu dává rybu s opečeným bramborem. Paní servírka se ptá: „Tak už se vám to blíží? Kdy budete rodit? A Terka bez mrknutí oka: „Asi dnes. Úžas: „Tak snad nám tady neporodíte.“ A opět Terka s klidem: „Nebojte, my budeme rodit doma.“

Doma máme vše nachystáno. Matrace, porodní bazének, svíčky, vůně, banány. A najednou ťuk, ťuk…stahy jsou tu. Je večer a tak voláme dule a porodní asistentce. Dula je v nemocnici u jiného porodu a asistentka ještě na cestách. „Ještě že jsem byl na třech kurzech a vím co dělat,“ pomyslel jsem si. Prvních pár hodin trávíme střídavě ve vaně, v ložnici a v porodním bazénku. Cítím, jak to Terku bolí a zároveň někde v hloubce to, jak se těší a je šťastná. Čas nevnímám. Nosím pití, banán, hladím ji, objímám, jsem prostě celým tělem s ní. Mám pocit, že nic víc nepotřebuje. Najednou mám pocit, jako by už to mělo být. My snad porodíme sami. To jsem se mýlil: byli jsme teprve na začátku. Několik hodin v podpoře někoho jiného mi dalo vážně zabrat, ale měl jsem pocit, že mi to šlo.

Jsem nadšený, když po čtyřech hodinách přijíždí dula a velkou část péče bere na sebe. Teda sledovat ji při práci je fakt zážitek. Tolik lásky, něhy, podpory a trpělivosti. Je to jak tanec žen. Vlastně celou tu dobu jsem si připadal v naprostém bezčasí a jako kdyby nás něco vedlo. Úplně samo. Každý jsme nějak věděli, co dělat, jak být prospěšný. Po dalších pár hodinách to znovu vypadalo na porod. To už jsem chodil po domě buď ve spodkách, nebo nahý. Chvilku jsme byli s Terkou v bazénku, chvilku ve vaně, chvilku ve sprše a dula všude s námi. Bože, kolik mi dodávala klidu. Asi po šesti hodinách přijíždí porodní asistentka. Přidává se do našeho kruhu a přináší do něj jak své znalosti a schopnosti, tak pro mě určitý nadhled a jistotu. Objevuje se i humor a uvolnění. Po několika dalších hodinách Terku vyšetřuje a konstatuje, že se málo otvírá a navíc se dítě otočilo do špatné polohy, proto porod nepostupuje. Začínám trošku nervóznět, ale hrdinně stojím v podpoře. Věřím jim. Mé ženě i oběma dalším. Začíná proces vyklepnutí dítěte. No fakt, existují takové tělesné postupy, jak si poradit s ne úplně ideální polohou. Paráda. Mohu u toho zapojit i moji mužskou sílu. Daších šest hodin už mám lehce zamlžených. Střídáme polohy. Tu Terku přidržuji, tu klečím proti ní a chodím s ní do stahů, tu jen držím ruce, pro její stisk a drápy. Je to divoké, živelné, tělesné, nebeské.

Po mnoha hodinách začíná Terka ztrácet sílu. Asistentka velí. Je čas se rozhodnout, zda nejet do porodnice: „Máš za sebou dlouhý a těžký porod. Bylo by to nejspíš bezpečnější.“ Chvíle ticha. Domlouváme se s Terezou, že se na 15 minut všichni od sebe odpojíme a každý pocítíme, jak to cítíme. Sedím venku před domem. Modlím se, žádám o podporu, naciťuji se, kouřím. Najednou vidím obraz Terky, při síle, kráse, jasnosti. Už vím, co jí říct. Přicházím do ložnice a říkám: „Budu respektovat jakékoli tvé rozhodnutí, podpořím tě v něm, ale někde hluboko v sobě cítím a věřím ti, že máš ještě síly dostatek.“ Díváme si do očí a Terka říká: „Mám to taky tak, porodíme doma.“

Nevím, jak dlouho to ještě trvalo, ani kolik škrábanců jsem ještě utržil. Bylo to jedno. Existovala jen jasná přítomnost. Terka, dítě, já, asistentka a dula. Všichni tančící v jakémsi vesmírném tanci. Všichni přesně víme, co dělat, není třeba mluvit. Jsme vedeni. Neumím to popsat, ani vysvětlit. Prostě se to děje. A najednou mezi bolestí, silou, láskou, sténáním, krví, potem, hlavička. Jakoby kuk. Trošku jsme se lekl. Proud mě bere dál, pokračujeme. Další stah a najednou človíček. Pauza. Jako by se svět zastavil. Ta vteřina v mé paměti trvá věčnost. Jako bych viděl, že se celý vesmír přišel přivítat s novým tvorečkem. Zástupy předků, příbuzných, andělů i jiných bytostí, ti všichni se na zlomek sekundy ocitli u nás v ložnici. A už ho má Terka na prsou. Kouknu jí do očí, vidím obrovské vyčerpání a dojetí. Něco je ale jinak. Takhle svou ženu neznám. Ta vteřina pohledu. Vidím, jak se v jejích očích zrcadlí celý vesmír, vidím zasvěcení, vidím přerod ženy v matku.

Objímáme se a ležíme všichni hodnou chvíli společně u nás v ložnici. Nastává výdech, klid. Robin spokojeně zahajuje kojení a všichni si dopřáváme chvilku relaxu. Ale proud nás nese dál. Přichází odchod smolky a já se postupně vytrácím. Mám pocit, že porod placenty, omytí a další věci jsou více ženská záležitost. Vyjdu před dům, udělám hluboký nádech a výdech, poděkuji všem, kdo s námi byli a na chvíli se zanořím do sladkého bytí.

Co říci na závěr. Děkuji manželce Tereze za dar být přítomen tomuto kouzlu zrození. Děkuji našemu synovi, že k nám přišel.

Děkuji naší porodní asistentce a dule za jejich neskonalou moudrost bytí a podpory. Radost mi jen trochu kazí fakt, že kvůli kriminalizaci jejich poslání je zde nemohu jmenovat. Považuji to za naprosto skandální.

Děkuji mým ostatním dětem za bezpodmínečnou podporu našemu počínání.

Děkuji oběma našim rodinám za odvahu i přiznání strachu, kterému jsme občas byli nuceni čelit.

Děkuji všem lidem, kteří hledají způsob, jak do zrození navrátit úctu, lásku, péči a ženskou sílu namísto strachu.

Jsem na sebe opravdu hrdý a musím říci, že má představa mužství se na určité úrovni během těchto devíti měsíců rozpadla v prach, aby, jak doufám, našla svoji dospělejší verzi. Děkuji ti Martine za tvoji odvahu.

Rád bych vás teď, muži, podpořil ve vaší schopnosti respektovat a ctít ženskou schopnost rodit. Ženy nás muže rodily od pradávna a teprve nedávno jsme díky našemu strachu uvědomit si i naší bezmoc získali pocit, že bychom o zrození měli rozhodovat, či ho nějak řídit. Prosím hledejme způsob jak dar, který byl ženám dán a díky kterému jsme i každý z nás na světě, podpořit. Nezapomínejme prosím na to, že zde, v tomto tématu, rozhodují ženy. To v nich se rodí život a je na čase to přijmout, jinak mám o naši odvahu a mužství vážné obavy.

Zrození je posvátné a ryze individuální místo a všichni bychom se měli zasadit o to, aby tomu tak bylo.

Věnováno všem matkám.

Martin Černohorský

Martin Černohorský
Jsem muž, otec pěti dětí a děda dvou vnuček. Provázím a nakopávám lidi k pravdivějšímu a bohatšímu životu.