Dovolme si trochu demence

S manželem chodíváme od školy, kam vozíme každé ráno děti, domů zpravidla pěšky. Ranní 20-minutová procházka na čerstvém vzduchu udělá tělu dobře a je příjemným startem pracovního dne. Následná procházka zpět do města na oběd a pro auto (a někdy rovnou i pro děti) je pak další příležitostí alespoň k nějakému pohybu a povzbuzení chuti k jídlu.

Cestou často potkáváme obyvatele nedalekého pečovatelského domu pro mentálně postižené, kteří jdou do města a myslím, že i do práce. Jednoho z nich potkáváme pravidelně. Už z dálky vždy volá “Ahoooj!” a my ho zdravíme zpátky. Proč taky ne…

Jednoho dne jsem šla od školy domů sama. V polovině cesty jsem potkala našeho “starého známého”. Mával na mně: “Ahooooj!” Odpověděla jsem a když jsme pak k sobě došli, s úsměvem na tváři ke mně natáhl ruku. “Ahoj! Já jsem Jirka a 15. mám narozeniny!”

Jeho bezprostřednost bez zábran mě odzbrojila. Potřásla jsem si s ním rukou, představila se a popřála mu všechno nejlepší k narozeninám. Následovala asi dvouminutová konverzace, kdy měl hlavní slovo Jirka, během které jsem se dozvěděla spoustu věcí. Kromě tedy jeho jména a data narození také to, že má rád české zpěváky, se kterými má doma na zdi velký kalendář, že jde domů, že měl nedávno zlomenou nohu, že už nedaleko dostavěli stadión a že jeho táta má nového Fiata, kterého si koupil v bazaru.

Když jsem se loučila s omluvou, že jdu do práce, pohladil mě po tváři. “Mám tě rád.” A pak mě objal. Ve stavu totálního úžasu a překvapení jsem tam stála a dívala se za ním, jak si šťastně vykračuje dál svým původním směrem. Ještě se otočil a zavolal na mně: “Tak ahoooj, Bohdano! Odteď si už budeme pomáhat. Jsem rád!”

Posledních 500 metrů, které mi zbývaly domů, jsem ušla v zamyšlení, s úsměvem na tváři a taky dojatá. Během jediného velmi krátkého setkání jsem byla svědkem bezelstné upřímnosti, otevřenosti a lidskosti bez zábran. O Jirkovi jsem se za 2 minuty dozvěděla víc, než kolik toho vím o některých lidech, se kterými vedu rozhovory mnohem častěji.

Chodíme po světě s maskami na obličejích, děláme ze sebe někoho jiného a bojíme se otevřeně sdílet sebe sama a své životy s ostatními. Svazuje nás strach a obavy. Z toho, co by si o nás druzí pomysleli. Z toho, jestli jsme dost dobří… Z toho, že přece nemůžeme nikoho zajímat… Z toho, že bychom ostatní jen zbytečně zatěžovali, protože sami toho mají dost…

Lidskost, otevřenost, upřímnost a autentičnost v sobě přitom skrývají tolik krásy a potenciálu, až je mi smutno z toho, že se jich dobrovolně vzdáváme.

Tak si říkám, že by nám možná neuškodilo, kdybychom si každý dovolili trochu demence, díky které bychom odhodili své obavy a strachy a konečně ukázali světu, co v nás skutečně je.

A co na to svět? Inu, zkuste to a sami uvidíte. Z vlastní zkušenosti mohu jen říct, že budete překvapeni, čeho všeho se vám dostane zpátky.

S láskou,

Bohdana